More than We Can See|HP fanfikce

3.

„Dvojice, která uvaří nejlepší Hvězdícovitý travní balzám, elmuzi, která vyléčí téměř vše, dostane jako výhru příští hodinu volno. Kdo mi k ní něco řekne?"

„Je to účinná hojivá emulze, která dokáže vyléčit úplně vše...I kdyby vás od smrti dělil pouze vlásek,"vyhrkl ze sebe Michael Corner definici, kterou dost možná přímo citoval přímo z učebnice.

„Výborně pane Cornere, Havraspár získává deset bodů,"řekl spokojeně Křiklan.

Hadi se otráveně zašklebili a já jsem začala přemýšlet nad tím, jestli nakonec do konce školního roku, nebudou litovat, že přeci jen nemají lektvary s Nebelvírem. I mě dokonce občas vytáčelo, že se ani nemusím pokoušet hlásit, jelikož se už hlásí všichni Havraspárští, a to jsem do té koleje patřila.

„Můžete začít,"oznámil Křiklan a přestal nám věnovat pozornost.

„Carmenová, jdi pro přísady,"pobídl mě Malfoy.

Trochu mě namíchlo, že si myslí, že po mně bude jen tak štěkat rozkazy a já je budu bez mrknutí plnit. Nakonec jsem mu vyhověla, protože když už jsem s ním musela strávit dvě hodiny, hodlala jsem toho pořádně využít a nechat celý lektvar uvařit jeho.

Když jsem se vrátila, položila jsem všechno na stůl a sedla jsem si s úmyslem už jen sledovat, jak Malfoy kuchtí. Ten se tvářil, jako by mě zcela prokouknul, ale nakonec, k mému překvapení, bez řečí vstal a dal se do příprav. No Křiklan bohužel rychle překazil mé plány.

„Pane Malfoyi, ne abyste odvedl všechnu práci a nechal slečnu Carmenovou jen sledovat vaše nadání, ačkoliv by pak možná pochopila, jakou preciznost vaření lektvarů vyžaduje."

Otráveně jsem si povzdechla, ale neodvažovala jsem se jeho pobídnutí ignorovat, protože jsem si byla téměř jistá, že nás bude celou hodinu bedlivě sledovat.

***

„Ne u tohohle lektvaru vážně nehrozí že vybouchne. To by se něco muselo vážně pokazit...což pod mým vedením zcela jistě nehrozí," odvětil mi Malfoy s domýšlivým úšklebkem na můj nervózní dotaz, zda není na obzoru nějaká katastrofa.

Lektvar se totiž nacházel chvilku od dokončení a ta je vždycky nejhorší-občas stačí jen blbě vydechnout a... Asi víme, co se může stát.
Nakonec jsem byla až v šoku, ale celá dvouhodinovka prozatím proběhla překvapivě klidně, bez jakékoliv hádky.

„Ok, myslím že to máme," konstatovala jsem, když jsem s nejvyšší opatrností přidala poslední přísadu a pro jistotu o kousek ustoupila.

„Možná, že to vaření lektvarů přeci jen není tak hrozné," dodala jsem, protože se mi dnes opravdu zdálo, že ty návody dávají nějaký smysl.

„No jo, jsem zkrátka skvělý učitel,"řekl Malfoy a nečekaně jsem ani neměla chuť mu jednu fláknout, za jeho arogantní tón, protože v hloubi duše jsem měla pocit, že na tom bude něco pravdy.

Upřela jsem na něj pohled, s úmyslem mu odvětit něco, co by mu trochu srazilo hřebínek, když tu jsem spatřila, že se k nám kolébá Křiklan, za účelem zhodnotit naši práci. Ačkoliv jsem se tomu snažila ubránit, nemohla jsem si pomoc a polila mě nervozita. Teď přišla chvilka pravdy.

„Musím říci, že jsem příjemně překvapen,"usoudil Křiklan, po tom co lektvar hodnou chvíli posuzoval a mně spadl kámen ze srdce.

Ačkoliv Malfoye z celého srdce nesnáším, nakonec to asi nebude úplně špatný spolusedící...Teda, konkrétně na lektvary. Křiklan se dokolébal k dalším studentům, aby posoudil jejich práce a potom se přesunul do středu místnosti, za účelem sdělení, jaká dvojice podle něj uvařila nejlepší lektvar.

„Bylo to opravdu těžké rozhodování, ikdyž nějaké práce jsem mohl lehce vyřadit rovnou,"Křiklan se odmlčel a sjel káravým pohledem pár tich, kterým se dnes dobře úplně nevedlo. Já k nim výjimečně nepatřila.

„Nakonec jsem se rozhodl učinit vítězem pana Malfoye a slečnu Carmenovou, neb pan Malfoy dokázal, že i nejhorší studentka má šanci na zlepšení."

Poté, co Křiklan domluvil, bych si za normálních okolností pohrdavě odfrkla, jelikož mi asi nikdy nepřestane dávat sežrat, že jsem mu odpálila učebnu. Teď jsem ale byla příliš nadšená z toho, že se příští hodiny nebudu muset účastnit. Dokonce mě nenaštval ani namyšlený úšklebek, který se opět usadil na blonďákově tváři.

***

„Chci se před večeří ještě rychle stavit do knihovny, už první den mám úkol do Jasnovidectví, že půjdeš se mnou?" udělala na mě psí oči Mae, když jsme se i June odpoledne váleli na posteli a sdíleli svoje zážitky z prázdnin.

„Jasně, že půjdu,"slitovala jsem se nad ní, protože jsem věděla, že June chtěla jít na večeři jakoby omylem s jejím novým objevem a nemohla jsem ji nechat čelit o samotě nepříjemnému pohledu knihovnice.

„Ale stejně nechápu, proč tam vlastně chodíš, vždyť je to tak nesmyslný předmět,"dodala jsem.

„To sice jo, ale náhodou je to celkem zábava, navíc tam chodí Dean,"mrkla na nás Mae a její téměř černé oči se zatřpytily.

„Á tak odtud vítr vane...Ty tajnůstkářko!"Uchichtla se June a my se k ní přidali.

„A co ty Madelyn? Nějaký nový objev?"otočila se pozornost holek na mě, jen co jsme popadly dech.

„Vůbec se k tomu nebudu vyjadřovat, vy zvědavky jedny...Mae pojď už radši, ať stihneme tu knihovnu,"odpálila jsem jejich otázku, zvedla jsem se a následně jsem vytáhla na nohy i Mae.

Obě dvě se na mě kriticky dívaly, ale nakonec to nechaly být. Mohlo se zdát, že krize je zažehnána, ale já jim viděla na očích, že ten křížový výslech jen odložily na později. No co, alespoň se mi možná podaří vymyslet nějakou dobrou výmluvu, něco, co bych jim mohla předhodit, aby se přestaly vyptávat. Typická výmluva, že se mi nikdo nelíbí, pro ně k mé smůle nebyla akceptovatelná, jejich životním mottem totiž bylo, že se vždycky najde někdo, kdo tě aspoň trochu zajímá.

A taky že bych lhala, kdybych řekla, že nikdo takový není. Jen by zkrátka neměl být. Věděla to má hlava a vědělo to i mé stále nescelené srdce, ale odmítalo to brát na vědomí...

***

„Ok, tohle je seznam knih co potřebuju. Mohla bys prosím dojít pro Důsledky jasnovidců ve válce a já najdu ten zbytek? Není v oddělení Jasnovidectví, ale ve Válečném, ačkoliv už jsem s Irmou už několikrát diskutovala o jejím přeřazení,"povzdechla si Mae a otráveně si prohrábla hnědou hřívu.

Ke všem autoritám přistupovala s řádnou pokorou a nikdy se neodvažovala je jmenovat jinak, než příjmením - tedy až na výjimku. Ano, hádáte správně, tou výjimkou byla právě již výše zmíněná knihovnice, která Mae naprosto vytáčela tím, že ačkoliv se ke knihám chovala vždy s nejvyšší úctou, nikdy ji nepřestala sledovat pohledem, jakoby snad měla v úmyslu všechny knihy podpálit. Samozřejmě, že tak hleděla na všechny studenty(s výjimkou Hermiony, které se přeci jen nějak podařilo vetřít se do její přízně), ale Mae si to brala obzvlášť osobně. Tím pádem si dle ní, cituji „ta zapšklá stará škeble," žádnou úctu nezasloužila.