More than We Can See|HP fanfikce

4.

Netrpělivě jsem očima bloudila po regálu a snažila jsem se nalézt knihu pro kterou mě Mae poslala, ale zdálo se, že je snad neviditelná.

Vůbec bych se nedivila, kdyby to tady ta zapšklá stará škeble nějak proklela, aby odtud už nikdo neodnášel knihy, protože by nemohl najít tu, pro kterou si přišel.
Mrmlala jsem si sama pro sebe a pomalu jsem začala propadat zoufalství.
Bingo!
Konečně jsem titul objevila na tom nejzapadlejším místečku, popadla jsem ho a dala jsem se na odchod, když tu jsem zaslechla útržek hovoru.

„Viděl jsi už letos Carmenovou? Ta je celkem kus,"řekl hlas, který jsem nebyla schopná stoprocentně zařadit...ale měla jsem podezření, že je to Blaise.

Věděla jsem, že odposlouchávat se nemá, ale přiznejme si to na rovinu-jen málo lidí má takovou vůli, aby odešlo a já mezi ně rozhodně nepatřila, ať bych chtěla sebevíc. Přitiskla jsem se tedy ke knihovně a čekala, co se ozve dál.

„Možná že jo, ale tobě to může být úplně jedno, protože se na tebe ani nepodívá,"pronesl druhý dotyčný, v jehož hlase se snad ozvalo i trochu žárlivosti...Ne, to se mi muselo je zdát.

Tentokrát jsem totiž zcela poznala, o čí že hlas se to jedná...Sakra jen já mohla mít takovou smůlu. Vědět, že jedním z tich, koho hodlám odposlouchávat je Malfoy, nikdy bych se do mé malé, agentské akce nepustila. Už ale nebylo cesty zpět, nemohla jsem riskovat, že by mě slyšel při odchodu a myslel by si, že ho snad šmíruju nebo co. A tak jsem s bušícím srdcem poslouchala dál.

„Jako kdyby ty jsi u ní nějakou šanci měl,"uchechtl se Blaise.

„Já? Samozřejmě že jo, kdybych chtěl, už nemá oči pro nikoho jiného, než pro mě."

Nemohla jsem si pomoct a skoro jsem si pohrdavě odfrkla, naštěstí jsem se stihla zarazit, přestože mě to stálo notnou dávkou přemáhání. Hlavně proto, že se mi před očima objevil ten jeho namyšlený škleb, který se mu určitě usadil na tváři.
Zároveň mě trochu píchlo u srdce...To se ani trochu nezměnil?

„Nevěřím ti, ani co se za nehet vejde, ty by sis ji nezískal ani za sto let,"pronesl Blaise a nevědomky si tak získal mé sympatie.

„Nepotřeboval bych sto let, když by mi stačilo jen pár měsíců,"

„Vážně? Mám to brát jako sázku? Do Vánoc si ji získáš nebo budeš muset...,"Blaise se odmlčel a já jsem cítila jak mu šrotuje v hlavě, ačkoliv jsem ho vlastně vůbec neviděla.

„Nebo budeš muset měsíc dělat moje domací úkoly,"vyhrkl nadšeně Blaise, jako by snad vymyslel něco světoborného.

Musela jsem protočit oči nad tou neoriginalitou, osobně bych vymyslela něco mnohem lepšího, ušklíbla jsem se.

„Nemám důvod proč to nepřijmout, protože je zcela jasné, že to vyhraju a jestli ano, tvůj trest bude zcela stejný...Už by sis měl začít dělat místo v diáři,"zcela jsem cítila, jak Malfoyovi vítězně svítí oči.

No tak tohle si přepočítal, ačkoliv mně to zcela hrálo do karet...Tohle si ještě pořádně užiju.

***

Kráčela jsem po chodbě s úmyslem se dostavit na hodinu přeměňování, když mě něco, nebo spíše někdo strhl do kumbálu na košťata. Celé moje tělo se napjalo, ale hned poté jsem pohlédla do tich bouřkových očí a uvolnila jsem se. Mé srdce se naopak zatetelilo a začalo bít jako zvon.

„Co tu vyvádíš? Ještě nás někdo uvidí,"pronesla jsem a snažila jsem se o co nejpřísnější výraz.

Dle jeho samolibého úsměvu jsem usoudila, že mě prokoukl a tak jsem své rty taky zkroutila do úsměvu. Sklonil se ke mě a líbnul mi pusu na nos, tvář, čelo...začala jsem se chichotat, zatímco se mi snažil zlíbat každý milimetr mého obličeje.

Najednou přestal, pohlédl mi do očí a spojil naše rty do polibku. Nejdříve jemného, ale potom jej prohloubil. Nevím jak dlouho jsme tam tak byli, zcela jsem ztratila pojem o čase, ale nakonec jsme se od sebe museli odlepit, protože ten někdo nahoře vymyslel tak otravnou věc, jako je nutnost kyslíku k životu.

„Vážně ráda bych tu s tebou zůstala a nadále provozovala tyhle aktivity, ale jelikož nestojím o školní trest a následné trávení volného času Filchem, budu muset jít,"vymáčkla jsem ze sebe, jen co jsem trochu nabrala dech a pokusila jsem se odlepit od zdi ke které mě zcela namáčkl, ačkoliv jsem to vůbec nepostřehla.

Bylo to trochu obtížné, protože mé nohy se chovaly jako by se proměnily v želé, ale nakonec se mi povedlo najít jakousi rovnováhu.

„Tyhle aktivity? Tak takhle ty tomu říkáš?"Draco zkroutil jeden koutek do křivého úsměvu a potom pokračoval: ,,Můžete mi názorně předvést, co konkrétně myslíte těmito aktivitami, slečno Carmenová?"Usmál se teď už naplno a zase mě netuším jak, přitiskl na kamennou stěnu.

Nejspíše by mě měla studit, ale namísto toho jsem cítila jen horkost, která mi zalévala celé tělo.

„Možná někdy jindy, pane Malfoyi,"mrkla jsem na něj a odlepila jsem se od něj.

Ačkoliv mě to stálo notnou dávku přemáhání, vykročila jsem pryč, protože jsem tušila, že jinak bychom tu strávili půl dne. Alespoň mi to trochu usnadnila představa odpoledne stráveného s Filchem a jeho kočkou...

***

Prudce jsem otevřela oči a zvedla jsem se do sedu. Moje srdce bylo jako zvon a já měla pocit, že mi snad praskne bolestí, kterou jsem cítila ve svém nitru.

Večer po té mé malé agentské akci, jsem počkala, než Malfoy i s Blaisem odkráčí a potom jsem rozčíleně dodupala k Mae, která už mezitím našla všechno, co potřebovala.

„Tohle mu nedaruju,"pomyslela jsem si a snažila jsem se tvářit jakože se nic nestalo, abych se vyhnula zbytečným otázkám.

Nikdo o naší minulosti nic netušil a já chtěla, aby to tak zůstalo, ačkoliv jsem věděla, že holkám můžu říct cokoliv.

Celou večeři jsem strávila zamlkle a poté jsem nepřítomně odpověděla na zapeklitou otázku orla na klepadlu a zamířila jsem rovnou do postele. Obvyklé večerní posedávání ve společenské místnosti jsem se rozhodla vynechat, protože jsem chtěla už jen na chvíli vypnout a na nic nemyslet. Především na Zmijozela s bouřkovýma očima, který mi kdysi zlomil srdce. No netušila jsem, že spánek mě přenese přímo do chvil strávených s ním.

Zhluboka jsem se nadechla, potichu jsem vstala a zamířila jsem do společenské místnosti, abych se vrátila do reality. Mít pokoj v nejvrchnějším patře sice bylo praktické, neb jsme měly kdykoliv šanci uniknout přelidněnému prostředí, na druhou stranu ale byla noční cesta po pěti poschodích poněkud nepříjemná. Nakonec jsem ale přeci jen zdárně dorazila k cíli a lehla jsem si na jednu z pohodlných pohovek. S pohledem upřeným do hvězdného stropu, který skoro budil pocit, že je opravdový a za zvuku praskajícího ohně z krbu jsem nakonec opět propadla do říše snů.