Monsters [BTS x READER, CZ]

4. kapitola-This Is My Apartment Now

Byla jsi unavená a nevyspalá. Měla jsi děsně tíživý pocit. Za celou noc jsi mohla spát asi jen tři hodiny. Do školy jsi ráno pomalu nestíhala. Nic jsi nejedla, měla jsi kruhy pod očima a byly pěkně oteklé z neustálého nechtěného návalu slz. Rozpuštěné neupravené vlasy ti dávaly neobvyklý vzhled. Nikam jsi jít nechtěla. Chtěla ses zamknout do pokoje a už nikdy nevyjít. Nevyjít do doby, dokud by se tvý rodiče nevrátí.

Měla jsi velkou náladu na učení. Neustále jsi byla duchem nepřítomná a nedávala pozor. Učitelé tě neustále napomínali. Nikdo si tě moc nevšímal. Jediný, kdo si všiml, že něco není dobře, byl tvůj třídní učitel.

"Y/N, posaď se." Odsunul ti židli, když jsi přišla do kabinetu na jeho žádost.

Přikývla jsi a posadila se. Nohy jsi měla pevně u sebe a dívala ses na ruce, které jsi žmoulala.

"Vím, že to není moje věc, ale v podstatě za tebe nějakým způsobem zodpovídám. Případáš mi nějaká nesvá. Děje se něco ve škole?" Posadil se na židli před tebe.

Zavrtěla jsi hlavou. "Ne." Kňukla jsi. "Ve škole se nic neděje." Dodala jsi tiše.

Přikývl. "Chtěl jsem to jen vědět, šikana je veliký problém dnešní doby a nechtěl bych, aby se odehrávala v naší škole, na tož ve třídě. Ale kdyby se cokoliv dělo, nebo sis chtěla promluvit, vždy můžeš přijít." Pousmál se jeho věrným úsměvem.

Přikývla jsi. "Děkuji," hlesla jsi. Neuvěřitelně tě to tlačilo u srdíčka. Hůř jsi se v životě necítila. Tohle nešlo srovnat s bolestí odřeného kolene, první pětky nebo když jsi přejela na kole šnečka. Bylo to jiné. Nepříjemné. Po menší konzultaci ses odebrala zase domů.

Opět jsi toho měla nad hlavu. V bytě vládla stále mučivá a chladná atmosféra. Zasedla jsi ke stolu a šla si udělat učení. Spoustu jsi toho musela poslat i Káje. Ta ti za poslané zápisy a úkoly slíbila velikou čokoládu.

Večer jsi dokonce zjistila, že v lednici máš jen kečup, bílý jogurt, pár plátků sýra a ve skřínce tvrdnoucí chleba. Co si teď počnu? Tvé myšlenky tě hroutily ještě víc. Věděla jsi, že na kartě a v kasičce ještě peníze máš, ale na žití to bohužel nevystačí.

...

Dokázala ses osamostatnit. Následujících pět dní jsi přežívala sama. S levným jídlem, které jsi jedla po troškách a neustálou frustrací jsi zkubla pomalu dvě kila. Věděla jsi, že je to nezdravé, ale v nastalé situaci jsi neměla moc možností.

Těchto pět dní šlo dokola jako kolovrátek. Ráno vstát, škola, poslat vše Káje, která se i tento týden ve škole neukáže, něco malého k jídlu a pak proplakat celou noc. Bylo to k zešílení. Ani ty zvláštní mladíky, kteří ti téměř zachránili život, jsi nepotkávala. Ale dnešní odpoledne bylo jiné.

Jako vždy jsi seděla v kuchyni a dělala si práci do školy, když v tu zazvonil zvonek od domu. Běžela jsi ke dveřím a zvedla sluchátku. "Prosím?" Ale nikdo se neozval. "Zvláštní." Pokrčila jsi rameny, když se najednou ozvaly silné rany na dveře. Nenapadlo se tě zeptat kdo to je, prostě jsi pohotově otevřela dveře. Málem jsi dostala infarkt. Na chodbě stála vysoká žena se slunečními brýlemi v dlouhém drahém kabátu. V ruce svírala štěkající kočku, asi čivavu, a měla velkou kabelku asi od Louise Vuittona. Za ženou, která připomínala smrtku nebo Cruellu De Vil, stál také vysoký muž. Měl tmavé brýle a byl v obleku, asi agent.

"Uhni, spratku." Odstrčila tě z cesty a vešla do bytu. Za ní hned agent.

Stála jsi tam a zařezaně ses dívala, než ti to došlo. "Hej!" Rozešla ses za ní. "Co tu chceš?" Ta žena ti najednou byla velice známá.