Krev není voda

Kapitola II

Když jsme došly do sklepení, doprovázeni šleháním biče nad opozdilci, nás Mistr Sollis seřadil do řady, samozřejmě za doprovodu dalšího práskání. Byl to přísně vyhlížející, vysoký čtyřicátník s uhrančivýma šedýma očima a šedými řídnoucími vlasy ostříhanými na ježka. Stáli v řadě, já stála na kraji, vedle mě Vélin a Kennys. Prohlížel si nás zkoumavým a hodnotícím pohledem, jak koně na trhu. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, k nám došel mistr Grélin. Představil se nám a pak se na nás usmál a postupně se nás zeptal na jméno. Protože jsem stála na kraji, byla jsem první na řadě.
"Tak tebe už znám. Ale řekni své jméno i ostatním."
"Jsem Felix, mistře."
"A ty?"
"Vélin al Sorna, pane."
"Al Sorna? Syn pána bitev?"
"Ano, pane."
"Dobře. A ty?"
"Kennys al Nissa, mistře."
"Jsi z Renfélinu, viď? Znal jsem tvého otce. Sloužily jsme spolu v Průsmyku Dvou Knížat, je to statečný voják. To byly časy. Vzpomínám si jak jsme jednou..-"
Mistr Sollis si netrpělivě odkašlal.
"Ano, o tom zase jindy." A takto to pokračovalo dál.

Nortah al Destra, vysoký, blonďatý, modrooký a nafoukaný tupec, se kterým jsem měla tu čest už nahoře. Jak jsem se teď dozvěděla to byl  syn správce královské pokladny.

   Barkus Ješua byl snědý hromotluk s tmavými vlnitými vlasy  tmavýma očima ,nižším čelem, širokým nosem a mohutnější čelistí. Později jsem se dozvěděla že je syn kováře.

   Dentos působil dost nervózně, byl průměrně vysoký, černovlasý, modrooký,      s bledší pletí.

   Mikel byl malí a tlustý zrzek s oříškovýma očima, pihami po celém nose a rošťáckým kukučem.
"S ním bude sranda"pošeptala jsem klukům, ale hned jsem se zas otočila, protože na mě Sollis vrhl vražedný pohled a poklepal si držadlem biče o lýtko. Nasucho jsem polkla.

   Marek měl vlnité vlasy barvy myšího kožíšku, vodově šedo-modré oči, a trochu kulatější malý nos. Vypadal dost vystrašeně a pohled mu co chvíli zabloudil k Sollisovu biči.

   Filip byl nižší a šlachovitý, měl kudrnaté, černé vlasy, tmavé oči, špičatý nos a malou pusu.

   Kollin byl hnědovlasý, snědý kluk s hnědýma očima a jizvami po neštovicích. Taky byl dost hubený.

Když se představili všichni, seřadili jsme se do zástupu a vydali se hlouběji do sklepení.
Dorazili jsme před mohutné dubové dveře.
"Tady počkejte" řekl mistr Grélin a zmizel za nimi. Na to jak je mohutný, se pohybuje až překvapivě mrštně. Po chvíli se vrátil s náručí plnou věcí. Každý jsme dostali modrou kápi, dvě jednoduché lněné košile, dvoje volné vlněné kalhoty a jednu koženou kazajku. Dále jsme dostali cvičný dřevěný meč, který je vyvážený jako opravdový, luk a toulec se šípy s racčím opeřením, lovecký nůž s pochvou, vysoké kožené boty s měkkou podrážkou, opasek a řetízek s kulatým přívěskem na kterém je vyobrazeny vlčí hlava a v pozadí dva zkřížené meče.
"Ten řetízek budete mít na krku nepřetržitě, až do konce života. Kdo bude přistihnut bez řetízku, dostane výprask. Je to jasné?"
"Ano, pane" ozval se někdo potichu.
"JE TO JASNÉ?" Zařval mistr Sollis důrazně.
"ANO PANE!" Zakřičeli jsme zborově.
"A pokud něco ztratíte, vyzvednete si náhradní zde u mě, po odpovídajícím trestu, samozřejmě." Podotkl ještě laskavě Grélin.
"Dobře. Teď, ČELEM VZAD A POKLUSEM V KLUS!" rozkázal Sollis a hnal nás zpět do ložnice naší skupiny.
Poté, co jsme se všichni převlékli jsme se šli seřadit na nádvoří. Já si ještě stáhla vlasy koženou čelenkou, aby mi nepadaly do očí.
Na nádvoří už na nás čekal Sollis, mistr šermu. Stály jsme tam v řadě v pozoru a on nám kontroloval výbavu. Nad mými vlasy se pozastavil.
"Ty vlasy si zkrátíš. Akorát by ti při boji překážely."
"Já je spletu a překážet nebudou, mistře."
Hned jak jsem to dořekla jsem pocítila na tváři palčivou bolest. Mistr nepostřehnutelně rychle švihl bičem. Bolestí se mi zalily oči slzami, ale nedala jsem na sobě nic znát.
"Nebudeš mi odmlouvat. Je to jasné?"
"Ano, pane." Odpověděla jsem trochu tižším hlasem než obvikle. A protože jsem nechtěla dostat další ránu, už jsem zůstala potichu.
Pak pokračoval dál, Nortah odflákl zavazování bot, a taky schytal ránu bičem. On však fňukal a tak dostal další.
"To není fér, ona dostala míň, protože je holka." Ohradil se. Bič znovu zasvištěl vzduchem.
"Ne, první rána byla stejná jako ta, co jsem dal jí. Ta druhá byla za to fňukání, chlapečku. To že ona nefňukala jen dokazuje to, že ona se sem hodí víc než ty." Ten blonďatej fracek na to očividně neměl co říct a tak jen zatnul zuby a ztichnul.

Po kontrole přišlo cvičení. Oběhly jsme třikrát celé nádvoří. Jako první jsem doběhla já, v těsném závěsu za mnou Marek Vélinem, pak Nortah, pak ostatní a jako poslední, dle očekávání, Mikel, úplně uřícený.
Pak přišli kliky, dřepy kliky, kolečko okolo nádvoří, sedy-lehy, dřepy s výskokem, další kliky, další kolečko, a tak pořát dokola. Při cvičení mi ale pořád vrtalo hlavou co Sollis řekl. Já se sem podle něj hodím víc než on. Já holka se sem hodím víc než on, kluk. Z přemýšlení mě vytrhla rána byčem a ostrá bolest mezy lopatkami. Při přemýšlení jsem vypadla z rytmu. Kdo se při cvičení opozdil nebo se flákal, dostal bičem. Nejvíc ran schytal chudák Mikel.
Asi po dvou hodinách jsme byli všichni zpocení jak myši.

Pak následoval výcvik s mečem. Když nám ukázal jak se meč drží, jak máme stát a jak útočit, si každý stoupl před otlučený dřevěný kůl natřený na tři barvy. Dole modrá, uprostřed červená, a nahoře žlutá. Podle toho jakou barvu mistr vykřikl, jsme učinily výpad na danou část sloupu. Chodil mezi námi a kontroloval nás a opravoval techniku. Nejlíp to šlo mě, a Vélinovi jen o fous hůř, i když meč v ruce držel prvně. Po hodině cvičení vydal mistr příkaz, ať vyměníme ruce. "Bratr šestého řádu neupředňostňuje jednu ruku, a ztráta ruky proto není důvod k odchodu z řádu."
Po dalších třech hodinách jsem ruce téměř necítila..
"Teď si vás vyzkouším. Podle jména které zavolám, sem přijdete a bude se snažit bránit. Prví půjde Kennys."

Kennys se nervózně došoural před mistra a zaujal bojový postoj. Kouknul se mistrovy do očí a už se válel na zemi a lapal po dechu jak dostal Sollisovým mečem  do břicha.

Podobně to bylo i u ostatních, až jsme zbyli jen já s Vélinem.

Vélin šel přede mnou. Kupodivu první výpad vykryl, a žádné další nenásledoval.

Na řadě jsem byla já.

Stoupla jsem si před Sollise. Byl to záblesk zvědavosti co se mu mihl v očích, nebo se mi to jen zdálo? Neměla jsem však čas nad tím přemýšlet, protože už vystartoval.

Bylo to  zvláštní. Jakoby čas zpomalil. Z jeho postoje jsem věděla přesně kam a jak povede úder, a nastavila jsem mu meč. Dřevo třísklo o dřevo. Já ten úder vykryla! pomyslela jsem si radostně. Pak ale přišel další úder.

A pak ještě jeden.

Celkem tři po sobě rychle jdoucí útoky, a já je všechny vykryla! Jak je to možné? Vždyť jsem s mečem trénovala potají sotva dva roky. Šla jsem však mezi ostatní. V té době jsem si to neuvědomila, ale ze zpětného pohledu vím, že výpady, kterými útočil na mě byly mnohem hůře odrazitelné než u ostatních.

Seřadily jsme se do zástupu, a vyrazily jsme do jídelny.