Krev není voda

Kapitola I

"Pak tě tedy vítám do našich řad, sestro"

"A ty jsi jako kdo" zeptal se mě dost nevrle vyhlížející blonďák poté co se za mistrem Grélinem zavřely dveře od pokoje, kam mě zavedl.
"Jsem Felix. A jsem sestra šestého řádu" odsekla jsem pyšně.
"Ale v šestym řádu holky nejsou" oponoval mi ten kluk, začínal mi lízt na nervy.
"A to jako proč?" "Protože jsme slabí a neumíte bojovat, holka patří k plotně, a ne k meči nebo do politiky. Tak to říká můj táta." pronesl výtězně.
Já se na něj vrhla se zaťatými pěstmi, a než se vzpamatoval, už jsem mu stihla zasadit pár pěkných ran. Pak se sice začal bránit, ale k ničemu mu to nabylo. Tohle jsem odkoukala od starších luků když cvičili i když se prali jen tak. Už jsem mu seděla obkročmo na zádech a držela mu ruce za zápěstí zkroucené vzadu, když do místnosti vešel jeden z mistrů a přiváděl dalšího kluka. Jakmile nás mistrspatřil, ihned nás zpražil pohledem a úsečně rozkázal ať jdeme od sebe.
"Ona si začala" ihned žaloval ten blonďák. "To není pravda" ohradila jsem se
"říkal že tu nemám co dělat, že sem holky nepatří, tak jsem mu ukázala že se plete."
"Ale mohlo to jít i bez násilí, že?"
"Ano, mistře. Už se to nebude opakovat."
"To doufám, Felix. A Nortahu, jestli říkáš že jsou holky slabší, měl bys to i dokázat." Otočila jsem se na Nortaha, toho blonďáka, a vyplázla na něj jazyk, tak aby to mistr neviděl. Ten na mě vrhl nevraživý pohled, ten však mistr už zachytil a zamračil se na něj.
"A ať vás nenapadne, se znovu poprat."dodal ještě, a odešel. Já se šla seznámit s nově příchozím. Byl trochu drobnější, ale nijak zvlášť. Jeho vlasy měli světle hnědou barvu, až skoro bloňďatou, měl trochu špičatější bradu a ze světle hnědých očí vyzařoval intelekt.
"Ahoj, já jsem Felix, a ty?"
"A-ahoj, Felix, já jsem Kennys" vykoktal chlapec a nervózně se usmál. "A rozhodně si nemyslím že jsou holky slabší než kluci." dodal spěšně. To mě rozesmálo.
"Tak to ti teda věřím, ty jen nechceš dostat pěstí, co?" Nervózně se ošil.
"Dělám si srandu, odkud jseš?"
"Z Renfélinu,jsem sedmý syn chudého rytíře"
"Tak to máš štěstí, já svou rodinu nepoznala"
"Jak to?"
"Vyrůstala jsem v klášteře. Rodiče zemřely při požáru když mi byly tře měsíce. Z trosek mě vynesl nějaký neznámý zachránce a nechal před klášterem v košíku. Když mě pak oběvila kuchařka, tak se ke mě skláněla toulavá kočka. Proto jsem dostala jméno Felix, bez příjmení."
"To je mi líto. Ale nevysvětluje to fakt, že tě přijaly do šestého řádu. Mohla jsi přeci jít do kteréhokoli jiného řádu, nebo děla úplně jiné zaměstnání."
"Proto, že mě viděli, jak si zkouší šermířské postoje a útoky co jsem odkoukala od starších kluků, a líbila se jim moje technika a řekli si že by mohlo být zajímavé přijmout do šestého řádu dívku."
"A ty jsi nechodila do školy?"
"Ne, mistr Grélin mě naučil číst psát i počítat, a taky mi vyprávěl o historii řádu i celého království. A jen tak, mezi námi, mě dokonce naučil jak zacházet s některými zbraněmi, a ukázal jak se prát."
"A ten mistr Grélin, to je ten-"
Nedořekl. Dveře se opět otevřeli a v nich stál tentokrát mistr Grélin, s vysokým, tmavookým, černovlasým chlapcem.
"My o vlku, " pošeptal mi. Já ho s úšklebkem dloubla do žeber, aby ho mistr nezaslechl.
"Tady počkej a seznam se, chlapče." Podotkl ještě jeho směrem Grélin a zavřel za sebou dveře.
"Ahoj" Přišel k nám a nervózně pozdravil
"Čau, já jsem Felix" podala jsem mu ruku.
"Ty seš holka!" Vyvalil na mě oči.
"Jo, máš s tím problém?" Kennys se zasmál. Kluk se zatvářil dost popleteně. Taky jsem se ušklíbla.
"Tamten, Nortah, s tím problém měl. Málem mu rozbila hubu."
"Ta ona má jméno" řekla jsem mu.
"No jo, promiň."
"A ty jsi..."
"Promiň. Kennys. Kennys al Nissa"
"Vélin. Vélin al Sorna" To jméno jsem už někde slyšela, ale nevibavim si kde.
"Al Sorna? Syn pána bytev?" Zeptal se Kennys. No jo, pán bitev.
"Ano ten. A vy? Kdo byly vaši rodiče?" Všimla jsem si, že se nezmínil o matce.
"Já jsem z Renfélinu. Otec je chudý rytíř a já mám šest starších sourozenců. Z toho čtyři bratry. Matka je dcerou Nilsélinského šlechtice. Já byl prostě už přez počet."
"A ty?" Otočil se na mě.
"Já jsem z Asrélinu. Když mi byli tři měsíce, tak rodiče zemřely při požáru v chudinské čtvrti. Kuchařka mě našla před branou zabalenou ve velk3m koženém plášti se vzkazem id člověka co mě sem donesl."
"Aha, to je mi líto."
"Nemusí, ani jsem ne neznala, a kuchařka mě přijala za svou."
"A co vlastně umíte?" Zeptal se Kennys, čímž přerušil to divné ticho.
"Jak to myslíš?"
"Jestli umíte zacházet s se zbraněmi. Felix už mi říkala, že umí, ale nevím s jakými."
"Tak to mě taky zajímá"
Tak jsme si povídali o zbraních. Ani jeden z nich nedržel v ruce nic nebezpečnějšího než krátký luk na králíky. To já už držela cvičný dřevěný meč, který je vyvážený jako opravdový, lovecký nůž, vrhací nůž a luk taky. Občas jsem si hrála se staršími kluky.

Pak, když nás toto téma omrzelo přešla řeč na další věci, jako třeba jestli jsme jezdili na koni, jaké vylomeniny se dají tady vyvést a mnohé další. Chlapců postupně přibývalo, a když jeden mistr Sollis přivedl desátého, byli jsme kompletní skupina a vyrazili jsme pro vybavení.