Krev není voda

Kapitola III

Jídelna byla velká místnost v přízemí. Byly v ní stoly s lavicemi pro učně, a jeden stůl s židlemi pro mistry. Vonělo to tu kořem z obrovského krbu na druhé straně místnosti.

V jídelně už bylo skoro plno. Všimla jsem si že čím jsou kluci starší, tím dál ode dveří sedí. Mistr Sollis nás usadil ke stolu nejblíže u dveří, u kterého nejvíc táhlo. Na stole už byly mísy plné všeho možného. Pečivo maso ovoce brambory sýr koláče, vše na co si člověk vzpomene.
Ani jsem si neuvědomila jaký mám hlad. Hned jal jsem si sedla jsem se vrhla na to krásně vonící, ještě teplé pečivo a vzala si k tomu pečené maso. Ostatní se na jídlo vrhly snad s ještě větší vervou než já.

"Jak se vám to povedlo?" Zeptal se nás při jídle Kennys.
"Co myslíš?" Řekla jsem s plnou pusou.
"Co asi? Jak se vám povedlo vykrýt jeho výpad, v tvém případě výpady, Felix."
"Já se mu koukal na ruce a nohy, ne do očí, a tak jsem poznal že zaútočí." Zahuhlal s plnou pusou Vélin, přičemž mu od pusy odletovaly drobečky.

"A ty Felix?, Působila jsi jako by jsi se s mečem v ruce už narodila." Zasmál se svému přirovnání Kennys.
"Já ani nevím. Koukala jsem mu do očí, a najednou vidim jak se na mě řítí jeho meč, a v tu chvíli jakoby mé tělo přesně vědělo co má udělat."

"A proč na tebe, jako jedinou,zaútočil třikrát, a ne jednou, jako na ostatní?"
"Asi proto, že jsem holka"
"A neměl by tě jako holku spíš šetřit?"

"Ty sis toho nevšim? Vždyť je tak okaté jak jí šetří, až to bije do očí." Zasičel jedovatě Nortah ze svého místa
"Slyšely jste to? Jakoby tu něco chrochtalo" řekl Dentos a na oko zmateně se rozhlížel.
"No jo, taky to slyším, nemáte někdo tušení co to je?" Pochopila jsem jako první.
"Nevim, co ty Véline? Máš nějaký nápad?"
A to už se rozsvítilo i jemu. Se špatně hranou vážnou tváří pronesl domněnku, že odněkud uteklo prase. Jakmile otevřel Nortah pusu, aby něco jedovatě odsekl, vždy pohotový Mikel zachrochtal. Naše skupina, až na Nortaha, Marka Kollina a Barkuse vybuchla v hlasitý záchvat smíchu. Barkus se nesmál, protože se plně věnoval jídlu a nevnímal. Marek a Kollin se nesmáli, protože s Nortahovými žvásty očividně souhlasili. Vrhli po nás ještě několik vražedných pohledů, a pak už se věnovali zase jídlu. I my si jich přestali všímat a začali se bavit o úplných blbostech, jako třeba, co by se stalo, kdyby se přivázal kočce na ocas zvonek, a kdo má s podobnými věcmi nějaké zkušenosti.

Po nějakě době jsem přestala vnímat, protože jsem spozorovala, jak Nortah vrhá zamyšlené pohledy střídavě na talíř s bramborovou kaší a na mě. Dělala jsem, že si ničeho nevšímám, a plně se věnuji jídlu ale nenápadně jsem je sledovala. Postřehla jsem jak talíř letí ke mně, a bez obtíží se mu vyhla. Aniž bych zdvihla oči, jsem prohodila směrem k nim
"Jak nepředvídatelné, to neumíš vymyslet nic lepšího?" a dál jsem v klidu jedla. Nejspíš zase pronesl zase jedno své moudro, ale já ho neposlouchala, a pokusila se napodobit gesto, které dělají muži ve městě na někoho, když ho chtějí zesměšnit. Nevěděla jsem co to znamená, ale Nortah to asi věděl. Zrudl vzteky, ale už nic neodpověděl.

Během večeře se Nortah už o nic nepokusil. Po odchodu do ložnic jsem ještě zašla za Istrou do kuchyně, aby mi ostříhala vlasy.
Ostříhala mi je jako klukovi, ale za levým uchem mi nechala pramen, který pak spletla do copánku. Napřed mi však vlasy svázala do copu, který pak ustřihla a dala mi ho jako vzpomínku.
Když jsem přišla nahoru, napřed na mě dost nechápavě koukali, ale pak se začal Kennys usmívat se slovy
"Vždyť to je Felix, akorát opižlaná nakrátko."
"Teď mezi nás aspoň líp zapadneš." Řekl Barkus. Hlas měl na svůj věk už zeď dost hluboký. Kromě toho, kdy se představoval jsem od něj neslyšela jediné slovo.

Potom jsme si připravili postele, uklidili si své vybavení a šli spát. Kluci si na spaní jen svlékli košili, kazajku a boty, já se převlékla do jedné obrovské obnošené košile, která mi sahala až někam pod kolena.

Když jsem si lehla, začala jsem přemýšlet nad tím, jak asi bude vypadat můj život dál. Budou mě brát vážně? Kolik z nás asi ukončí výcvik? Vím že to nebudeme všichni. Už v tomto věku jsem věděla, že se zkoušky z šermu, závěrečné zkoušky na konci výcviku účastní jen třičtvrtě chlapců co nastoupí do prvního ročníku. Zkoušku jako takovou pak přežijí jen dvě třetiny, takže ze zhruba čtyř set kluků po sedmiletém výcviku odchází jen asi dvě stě plnohodnotných bratrů.

Pokud tedy přežiji výcvik, nebudu v průběhu vyloučena za nějaký vážný prohřešek, a splním všechny zkoušky, tak podstoupím patnáctiletou službu v poli a pokud přežiju i tu, stane se ze mě buď mistr v klášteře nebo bratr velitel. Musím se sama pro sebe pousmát. Ze mě by byla spíše mistrině, nebo sestra velitelka. Taky nebudu moct mít děti, protože všichni služebníci i služebnice víry musí ctít celibát. Ale to mi v tu dobu bylo úplně jedno. Z myšlenek mě vytrhly tiché vzlyky, ozývající se z místnosti. V té tmě jsem nemohla určit kdo plakal. Někdo jiný zas do tmy zamumlal "maminko" ale nevěděla jsem kdo.

Popravdě, moc jsem to nechápala. V mém životě nebyl nikdo, komu bych říkala maminko, nevěděla jsem jaké to je. O Ingrid jsem vždy přemýšlela jako o kuchařce nebo prostě jako o Ingrid. Byla pro mě vkastně jen jalo teta. Když se mě ujala, bylo to proto, že její dítě pár dní po porodu umřelo a ona měla mlíko, tak mohla kojit mě. Ne že bych si něco z toho pamatovala, ale potom mi o tom vyprávěla. Když mi bylo pět, začal mě mistr Grélin učit. Často mě brával na jeho vyjížďky do knihovny třetího řádu. Moc se mi tam líbilo. Takové ticho, jako v lese, a přitom se nalézáte uprostřed největšího města království. Vždy, když jsme tam byly jsem si opatrně listovala některou z knížek. Ještě než jsem se naučila číst, jem si jem prohlížela obrázky, pak jsem si v knihách i četla. Při vzpomínání se mi postupně klížily oči, a já usnula poprvé jako sestra šestého řádu.