Krev není voda

Kapitola IV

Kouř

Křik

Horko

Strach

Pláč

Všude okolo jsou plameny.
Chci se zvednout, ale nejde to.
Moje tělo je celé takové neohrabané.

Malé.

Slyším pláč, nějaké nemluvně plácě. Proč u něj není jeho matka aby ho utišila?

Pak si to uvědomím.

To nepláče nějaké dítě.

To pláču já.

Křičím jako smyslů zbavená v žádosti o pomoc.

Plameny už pohltili polovinu místnosti.
Okolo vidím dřevěné stěny v plamenech.
Nademnou je krov slaměné střechy kterou už plameny zcela pohltily.

Slyším rány.

Jakoby někdo mlátil sekerou do dveří.

Ode dveří se teď ozývají rány nejzřetelněji.

Dveře se za výbuchu jisker rozletí.

Mezi zvýřeným prachem a dýmem se proti svitu ohně rýsuje nějaká postava.

Nedovedu rozeznat kdo to je.

Dvě ruce mě zvedají z postýlky.

Jsem tak bezmocná, jen pláču a máchám svíma baculatýma ručičkama okolo sebe.

Neznámý v plášti mě někam nese.
Okolo nás padají kusy hořící slámy a trámů a postava se jim vyhybá. Někdy je to jen o vlásek, ale jednou to nestihne a kus hořícího dřeva mi dopadá na buclatou nožičku a zanechává po sobě mělkou, ale krvácející ránu a spáleninu. Mému zachránci se na odhaleném předloktí levé ruky objevila ošklivá spálenina velikosti dlaně dospělého člověka.

Zaklel, ale nezastavil.
Běžel dál, až nás dostal z toho ohnivého pekla.

Probudila jsem se v naší ložnici v klášteře šestého řádu. Byla jsem zpocená a odkopaná. Za špinavími tabulkami skla v okně vidím že už svítá. Nesnažím se už ani usnout a jen tak ležím, a přemýšlím o snu, který se mi právě zdál. Nebo to byla jen vzpomínka? Přesně na tom samém místě, kam mi ve snu dopadl ten kus dřeva, mám já jizvu. Sice už časem skoro neznatelnou,ale stále tam je. Pokud to byla skutečná vzpomínka, tak by mě opravdu zajímalo, kdo mě z těch plamenů vynesl, a proč mě nechal právě zde, na prahu kláštera řádu meče.