Sospirator

Začátek

Je hluboká tma, jako byste byly v chodbě bez oken starého domu. Prší a velké kapky deště dopadají na ženu, která rychle kráčí loužemi po kamenném chodníku. Má na sobě černý plášť, který jí dokonale ukrývá před zraky ještě spících Newyorčanů. Starodávné lampy osvětlují malé kousky prostoru, v němž se míhá stále nekončící proud vody v rytmickém padání kapek. Před rodinným řadovým domem se zastavila a vzhlédla.

V náručí svírá větší košík s růžovoučkou dečkou, jehož obsah je pro ni velice cenný. S hlubokým nádechem začne pomalu stoupat po dlážděných schůdcích. Rychle poklekne na nejvyšší schod a přitom pohybu jí vpadnou kaštanově hnědé vlasy do obličeje. Stojí pod malým přístřeškem nad tmavě mahagonovými dveřmi se zlatým číslem 147. Odhrnuje dečku s dětskými vzory tak, aby ledově studené kapky nedopadly na malé děťátko s červenými rtíky. Skloní se a s laskavým pohlazení po naducané tvářičce dítěte, přitiskne rty na její čelo. Náhlým pocitem doteku, miminko otevírá své zářivě modré oči.

„Musíš být statečná dítě moje. Miluju tě". Pronese zahalená postava.

Malé baculaté prstíky se omotají kolem maminčina ukazováčku, jako by ji dítko nechtělo pustit. Žena se smutně usměje a s posledním pohledem na jeho tvářičku, přikrývá své dítě, které opět zavřelo svá víčka. Usíná, nic netušící, ve svém malém světě, kde nejdůležitější osobou je její matka, jenž se každý den o ní stará .

Z pod pláště vytahuje bílo zlatou knížku a ukládá ji do proutěného košíku. Spolu dopisem kde vysvětluje, že se o dítě nemůže postarat a prosbou o ujetí jejího potomka. Sáhne si za krk a rozepíná si řetízek s malým medailonkem ve tvaru kruhu. Je na něm srdce s jedním safírem obklopeni malými ozdobnými čárami kroutící se kolem nich. Elegantním pohybem pak vkládá řetízek do dopisu. Natahuje svou ruku ke zvonku. Se zaváháním stiskne. Rození se melodické Bim, Bam.

V ten okamžik se dítě probouzí ze svého spánku a upřeně se zadívá na svou matku stojící kousek od něj. Než se však začne domáhat pozornosti, vybuchne ohňostroj modrých světel a žena mizí v proudu jisker. Rozevřou se domovní dveře a z nich vykukuje hlava dospělého muže s brýlemi. Rozhořčen si uvědomí, že venku nikdo nestojí. Chystá se zabouchnout dveře, ale v tom mu spočine pohled na proutěném koši. Otevře dveře dokořán a vedle něj stojí jeho žena. Na sobě má dlouhou noční košili a pantofle. Proklouzne pod mužovou paží a vtáhne košík do tepla. „Co to je?". Ptá se manžel a vytáhne obálku, která byla zastrčená po straně košíku. Žena už bere do náručí to malé tělíčko a něžně mu přitahuje dečku ke krku. Z pod dlouhých řas na ni vykouknou krásně modré oči. Tak zářivé a hluboké až se jí zatajuje dech. Jsou magické. Tak bezbranné a nádherné stvoření, pomyslí si.

V tu chvíli si uvědomí, že je nějak ticho. Otočí se na muže s upřeným výrazem. Vypadá celkem překvapeně a ústa má mírně otevřená. Pak pomalu začne číst, co je v dopise napsáno.

„Pane a paní Collinsovi. Prosím postarejte se o mou holčičku. Já sama se o ní postarat nemůžu. Doufám, že jí přijmete jako vlastní. Je velmi výjimečná a zaslouží si dobrou rodinu, a ochranu, to jí já nemůžu poskytnout.

Jmenuje se Ellen."