Sospirator

Kapitola 2.- Zaklínadlo

„To není ona, zase jsme se spletli.“ Zachrčel mužný hlas. „Já nevím, tentokrát sem si byl jistej Bendly.“ 

„Vidíš přece, že se nehýbe Rolande. Žádný jiskry ani menší výbuch, a navíc kouzelníka by tohle dlouho neudrželo.“ Tyhle hlasy jsem v životě neslyšela. Moje první myšlenka, když přijdu k vědomý. O čem se to sakra baví? Jiskry, výbuch a kouzelník?! Vypadá to na šílence a určitě to byli oni, kdo může za to, že tady ležím na špinavém chodníku. Měla bych utéct, ale instinkt mi říká opak. To o čem se před chvílí bavili, se rozmazává a já opět ztrácím vědomí. Celý den jsem nejedla a od rána se necítím dobře. Myslím, že jsem nejedla i včera a tak nedostatek jídla způsobil, že mi je slabo.

„El?, Ellen no tak vzbuď se“. Díky škvírám v očí rozeznávám Nickovu tvář. Jsem promrzlá a mám ztuhlé celé tělo.

„Co se ti stalo El?“ Ruka mě podpírá v pase a další zaklání hlavu. Jsou příjemně teplé a překvapivě pevné. Konečně chytám smysluplnou myšlenku a odpovídám se zastřeným hlasem. „Já nevím. Asi se mi zatočila hlava a upadla jsem. Přišla jsem se omluvit, že tu nemůžu zůstat a… Ty posiluješ?“ Slyším mělký smích a pak se stavím na nohy pořád s pomocí pevných paží. „Šel jsem tě hledat a pak tě našel ležet na zemi. Vezmu tě domů, měla bys si odpočinou. Vypadáš hrozně.“ Zamračím se na něj. „To není od tebe hezké, kdybys ses válel na zemi, taky bys nevypadal nejlíp.“ Dostanu ze sebe. Nevím, proč v takovéhle chvíli myslím na svůj vzhled. „Myslím tím to, že v obličeji nemáš žádnou barvu a na krku velkou modřinu. Od čeho ji máš?“. Vycházíme společně z uličky a směřujeme na autobusovou zastávku. Nevědomky si šáhnu na krk a ucítí pichlavou bolest. Ani nevím, od čeho ji mám, v poslední době se mého krku nic nedotklo tak sině, aby mi to způsobilo modřinu a takovou bolest. „Nevím.“ Pokrčím rameny, tedy aspoň se pokusím, ale brání mi v tom jeho ruce. „ Asi to jak jsem spadla, nebylo zrovna dobře nasměřované.“ Najednou se na mě koukne zamračeně. „Co je?“ zaskočí mě to. „Ty sis nikdy nevšimla, že posiluju?“

Konečně jsem doma a ležím u sebe v pokoji. Poté co Nick odešel a já se vyspala z nevolnosti, mám hlad a jdu si udělat malou svačinku. O slově „malá“ by se dalo polemizovat, protože si nakonec vezmu do pokojíku dvě šunkové bagety, pikslu sušenek a od mámy ještě palačinky se sirupem. Spořádán všechno, až na sušenky, které si šetří k dobré knížce. Konečně se mi vrátila chuť k jídlu. Přejdu po pokoji ke své menší knihovně a vybírám obálku, co mě nejvíc zaujme. Uvažuji nad něčím od Emily Brontë, a nebo Antoine de Saint-Exupéry. Něco známého. Ale můj pohled padá na zlato bílou knihu. Nikdy předtím jsem ji nečetla, vím, že tu leží snad od mého narození, jenže jsem měla pocit, jako kdybych neměla dovoleno číst její obsah. Teď ji však vytahuji ze svého místa a přejíždím rukou po hedvábné vazbě. Přes celou přední stanu se šikmo táhne zlaté pírko a obtáčí se kolem titulu díla. 

Sospitator

Ten název mi nic neříká a autor tu chybí. Pohodlně si zalezu do postele a přitáhnu k sobě sušenky a tajemnou knihu. Polštáře tvoří velkou měkkou hromadu, do které se zabořují moje záda. S uždibováním sušenek se ponořuji do příběhu, abych si zkrátila čas a zapomněla na dnešní den.

Dokončuji opravu plůtku dřív, než jsem si myslel. Musím říct, že se mi to povedlo náramně. Má sestra právě žene kozy do statku, když jí objevím. Pořádně se na mě usměje a zažene kozy do nové ohrady, aby měli, kde přes noc odpočívat. V naší chaloupce po rodičích na mě už čeká voňavý chléb a mléko od koz k svačině.