Sospirator

Kapitola 1.

Otravné pískání budíku mě nutí otevřít oči, zatím co mi poslední obrázky mého snu -modré jiskry- pobíhají mezi víčky. Automaticky jako chodící mrtvola se zvedám ze své postele. Skoro otráveně se snažím vypnout tu prokletou věc. S úšklebkem mu zasazuji tvrdou ránu a najednou se po pokoji rozlehne úchvatné ticho. Dneska mě nic nerozčílí, dnes je můj den.

Vstanu z obrovského a měkkého pelechu a odšourám se do koupelny u mé ložnice. Vlezu si do sprchy a pustím studenou vodu, protože teplá mě uspává a já se teď opravdu potřebuji probudit. A moje povaha lenocha tomu opravdu nepomáhá. Hned jak jsem hotová, zabaluji se do poměrně hladké osušky. Nakloním se nad umyvadlem a zadívám se do zamlženého zrcadla. Samozřejmě tam nic nevidím, kromě rozmazaných tvarů, tak začnu stírat páru. Člověk by si myslel, že když se bude mít studenou vodou tak nevznikne pára a vyhne se vlhkosti, ale mě se to snad nikdy nepodaří. A stejně mám pocit, že to nefunguje, jelikož je my přímo vedro! Jako by se voda do kontaktu s mou kůží, začala vařit.

 Zadívám se do svého obličeje. Moje hnědé husté vlasy jsou tentokrát přilepené k mému obličeji. S frustrací si je chytnu do ruky a snažím se vytvořit něco, co by nevypadalo tak zle. Vypadám líp s drdolem, ale nemám u sebe žádnou gumičku tak si je jen prohrábnu rukama a nechám je prozatím na pokoji. Pak vrhnu pohled na své oči. Září vzrušením, je to nečekané, málokdy vypadám po ránu nadšeně, ale mám své důvody. 

Dneska mám rande s Brandonem. Bude to naše dvouměsíční výročí. Mám se s ním setkat ještě předtím, než začne škola. Určitě čeká, že tam s ním zůstanu do oběda. Je to sportovec a hraje basketbal. Proto mu nevadí, že zmešká nějakou tu hodinu navíc . Je populární a všichni o něm vědí, že je flákač. Učitelé dávno vědí, že s tím nic neudělají. Ale mně to trochu nahání strach. Ne z něho, ale z toho jak by mě mohli nachytat za školou a zároveň je to taky vzrušující. Já totiž moc neporušuji pravidla. Teda až od té doby, kdy sem s ním začala randit.  

Hodím na hlavu menší ručník a začínám si vysoušet vlasy. Stále však musím přemýšlet, co asi podnikem. Když si prohlédnu celý obličej a zjistím, jak málo jsem se změnila za tu dobu, co jsem spala. Zklamaně si povzdechnu. Je to můj každodenní rituál. Možná, že když se budu dívat dost dlouho tak se změním a budu vypadat líp. Já vím je to směšné, ale člověk může doufat. Nejsem sice ošklivá. Máma mi pořád říká, jak jsem překrásná a kamarádky občas utrousí poznámku: „Jé ty máš tak krásné vlasy!“, „Já ti tak závidím ty tvoje modré oči s hustými řasami“. Ale já jsem úplně obyčejná holka. Není na mě nic zajímavého nebo hezkého. Jen obyčejně modré oči (určitě ne hluboké a něžné a podobný kraviny) větší rudé rty a úplně normální obličej. Takový, který neurazí, ale ani nenadchne. Zakaboním se, nemám ráda komplimenty, ať se týkají čehokoliv. 

Mám vypracovanou postavu, na kterou jsem pyšná, ale nikdo o ní neví. Nechci, aby si ostatní mysleli, že snad vypadám jako kluk. Tak své tělo schovávám pod mikiny a dlouhé kalhoty. Je to jen vypracované břicho a malé svaly na rukou a nohou, kvůli mému koníčku. Vím toho málo o klucích, ale asi by víc chtěli holku, která by je nedokázala přeprat. Naštěstí to nejde vidět a já dostala do vínku spoustu těch ženských křivek.

Výjimečně si nanesu trochu řasenky na řasy a obtáhnu pusu leskem. Z pod umyvadla vytáhnu těžký fén a poslední vlhké pramínky usychají pod náporem tepla. Začnu si vlasy zamotávat do drdolu, ale pokaždé my unikne pár neposlušných pramenů. Nakonec to vzdám. Stejně se mi to tak líbí nejvíc.

 Mám už málo času, ještě si musím vybrat co na sebe. Prohrabuji se v dřevěné komodě a hledám volné tričko. Máma jí má po babičce. Nikdy jsem ji nepotkala. Umřela dřív, než sem se stihla narodit. Podle fotek v albu jsou si hodně podobné. Nakloním hlavu na pravou stranu a na chvíli přemýšlím. Proč jen nejsem podobná své matce aspoň trošku? Je tak krásná a okouzlující. Chtěla bych aspoň kousek z té krásy vidět na sobě.