Sospirator

Kapitola 4.-Sebastian

Takže já jsem nakonec čarodějka. A moji rodiče mě adoptovali. Měla bych se jich zeptat na pár věcí.

 Došli jsme až ke dveřím mého domu a teď nevím co dál. Jestli se jen tak zjevil z ničeho… „Asi nemáš, kde přespat?“ dokončím svou myšlenku „Ne to nemám.“

 „Měla bych se zeptat mámy, ale myslím, že by ti u nás dovolila přespat na gauči. Kdybych řekla, že jsi ve městě nový nebo…“ Dávám se do vymýšlení historky, kterou použiju, a pak mi to dojde. „Anebo když budeš chodit potichu. Tak by to nemusela zjistit, co? A ani tě nenapadne mě zastavit, když plácám nesmysly.“ Ten kluk je na pěst. „ Víš je to ode mě špatný připravit ostatní o pohled na někoho tak skvostného jako jsem já. Jediná nevýhoda. Takže si na to blbě zvykám.“ V té knize nepsali nic o arogantnosti hrdiny. Možná to vynechali schválně. Dalo by se něco takového reklamovat?

„Neboj, není na co se dívat.“ Oplácím mu. Zahledím se na jeho ruku, která začne ukazovat svoje svaly. Vypadá pevně a silně, no dobře možná je na co se dívat. Snažím se zakrýt skutečnost, že na něj pořád zírám, skousnu si ret a rychle se otáčím, abych otevřela dveře. Do obýváku ho uložit nemůžu, máma si tam po ránu často sedá. A co by řekla na to, že její gauč vřeští? Jediný místo, kde by byl v bezpečí je na mé rozkládací posteli. „Tak pojď. Uslyší tě?“ „Ne.“ Dobře, aspoň nemusím řešit, že ho někdo objeví. 

Rozsvítím v mém pokoji a přejdu k posteli, abych rozložila matraci pod ní. „Tam je koupelna,“ ukazuji mu dveře „a tady budeš spát.“ To mu nejspíš došlo, mysli! V komodě by měla ležet stará deka. Když ji vytahuji spolu s prostěradlem, kouká na mě. „Nepotřebuješ s tím pomoct?“ Mám plný ruce s dalším polštářem pro něj, takže nemám jak uchopit madlo. „Mohl bys zatáhnout za to držadlo a rozložit postel.“ Zřejmě potěšen z toho, že něco může udělat, se vrhá do svého úkolu. Zamračí se , když se mu to nepovede napoprvé. Dává do toho pořád víc síly a jeho vrásky se prohlubují a já se musím přemáhat, abych se nerozesmála. „Ukaž.“ Dám mu věci a skláním se k držáku. „Jen to otočíš, zatlačíš na stranu a pak to jde lehce.“ Předvedla jsem bezchybné rozložení postele. Odhodil na matraci polštář s ostatními věcmi a jde se podívat ven z okna. „Je tam někdo nebezpečný? Dej si pozor na souseda rád chodí při měsíčku nahý, ale nikdy si sebou nic nebere, takže nevím, jestli ho zařadit mezi nebezpečné osoby.“ Sarkazmus v mém hlase doslova překypoval. Ale jemu to nepřišlo asi tak zábavné, protože po mě střelí pohledem, který vás nutí mlčet. „Pokud nenavštíví tenhle pokoj, nechám ho procházet se, jak se mu zlíbí.“ Dobře, žádný vtipkování ohledně mých nepřátel. Bere to celkem vážně. 

 Jak tu tak nečině stojím a prohlížím si záda mého hosta, připadám si sklesle. Miluji svou rodinu a život. Ale teď mi připadá jako bych doposud všechno brala jako samozřejmost. Rozhodnu se jít promluvit si se svými rodiči, nebudu to odkládat. Ne proto jak tady sdílíme chvilku v trapném tichu a úžasně se bavíme, zatímco on šmejdí v mé knihovně, ale nemůžu na to přestat myslet a potřebuju informace. Stojím už ve dveří, když vidím, že otevírá šuplík od spodního prádla. „Na nic nesahej.“ Houknu ve dveřích, ale už se nestihnu podívat, jestli mě poslech.

Táta se dívá na zprávy v televizi a máma si stříhá nehty. Sedí společně na gauči pro tři osoby v obýváku. „Musím si s vámi promluvit.“ Páni jak mám začít? Z tónu mého hlasu poznají, že je to vážné a vypnou televizi. No alespoň že tu bude klid. „Já jsem adoptovaná?“ Pípnu. Jdu rovnou k věci a oni vypadají dost v šoku. První procitne máma. „Ano jsi. Víš, jednoho deštivé noci nám někdo zazvonil na dveře. A ty jsi tam ležela, na prahu domu v košíku, já nemohla mít děti a už dřív jsme přemýšleli o adopci a pak si se zjevila ty. Věděla jsem, že si tě necháme u sebe a budeme tvými rodiči.“