TWINS

7.

Duben 1974

Z pohledu Nath

Seděla jsem ve větvích rozložitého stromu a psala si zážitky posledních dní do deníku. Ano byl to ten deník, stále ten stejný jako před dvěma roky. Mám jej už od prvního ročníku. Naštěstí už jsem se naučila jej zapečetit kouzlem, takže se do něj nikdo okrem mně nepodívá. Rozhlídla jsem se okolo, po celých pozemcích se vyskytovaly skupinky studentu, co si užívaly teplé jarní počasí. Mně si merlindík nikdo nevšimnul. Můj strom jak jsem jej s pýchou označovala, stál na docela odlehlém místě mezi vrbami u jezera, a já někdy pozorovala obří sépii co žila pod hladinou. Odhrnula jsem si dlouhé vlasy z očí a pokračovala ve psaní. Tiše jsem se uchichtla, když jsem si vzpomněla na ten klučičí žertík z minulého týdne. Byl to povedený Pobertovský apríl na školníka pana Filche. Jo kluci, jakože James, Sirius, Rem a Ben, můj bráška si vytvořili jakousi partu průšvihářů a říkají si Pobertové. Nesmírně vtipné.

,,Auu" zavyla jsem, když mně cosi uhodilo do nohy, takový malý oblázek. ,,Heej Nath" dolehlo ke mně zezdola něčí zavolání, shlédla jsem dolů a stál tam bráška. Noo my o vlku a vlk tu, eh co to plácám... ,,Co jeee?" křikla jsem na něj a začala slézat dolů po větvích. ,,Musím ti něco říct" odvětil tajnůstkářsky, když jsem seskočila z nejnižší větve a dopadla na trávu vedle něj. ,,No tak povídej" vyzvu jej, zatímco jsem si dala svetr. ,,Víš jak jsme tehdy pátrali po ..." začal sotvaže jsme vyšli kolem jezera zpátky ke hradu. ,,Ne! Pust to z hlavy, ničeho jsme se nedopátrali...víš, mně je to asi stejně jedno jaké jsme měli předky." přeruším ho a kopnu do kamínku, který se šplouchnutím skončí ve vodě. ,,Ale, počkej přeci! Dneska jsem opravdu narazil na skutečnou stopu. Vím to." rozhorlili se aby mně přesvědčil.

Celé to bylo tak, každému děcku, v děcáku co nezná své rodiče (Jo furt se tam musíme každé léto vracet asi jako Harry k Dursleyovým. Ale to jsem úplně odbočila.) leží v hlavě to odkud se vzalo. Teda prostě jeho původ. Z úředních dokumentů co se nám podařilo vidět, jsme znali tátovo jméno, a tak nás napadlo zapátrat tady ve škole. Jestli tu o něm nebo o mamce nebudou nějaké záznamy, či aspoň nějaká zmínka o jejich studiu či tak. Jenže marně, vůbec nic jsme nenašli. Nenašli jsme nic o tom, že by do Bradavic chodil někdo se jménem Johnson. Pak už byl konec školního roku, tak jsme v pátrání pokračovali po letních prázdninách, jenže bylo to marné. Já jsem pak naznala, že ...že táta byl možná mudla nebo byli mudlové oba. Koneckonců i Lily Evansová byla čarodějkou v dlouhé řadě mudlů, možná jsme ten stejný případ. Dokonce jsme se zkoušeli ptát Brumbála a ducha Skoro bezhlavého Nicka ale ...s žádným výsledkem. A proto jsem to vzdala.

Bráška, však jak se zdá, to nevzdal. Je houževnatý, to se musí nechat. ,,No tak co jsi teda našel?" začala jsem Benovi věnovat trochu pozornosti. ,,Našel jsem něco...zmínku o jednom úmrtí." ,,Úmrtí?" vykulím oči a bezděky vyjeknu nahlas. ,,Pšššt, bud ticho. Pinceová mi nedovolila si to odnést z knihovny ale když půjdeš se mnou do knihovny tak...." vysvětluje Ben a oči mu plají vzrušením. Do knihovny jsem se neodvážila už dobré dva týdny, jelikož James a Sirius tam odpálili bombu hnojůvku (vůbec nevím, kde k ní přišli) a já byla náhodou poblíž a madam Pinceová usoudila, že jsem to byla já... už jsem tam pak nešla.

Těsně po večeři jsme se tam však stihli vplížit a Ben hned zamířil jednou uličkou do zadní části knihovny, tam se zničehonic zarazil u jednoho z regálů. ,,Tady je to" vzal do ruky ohmatanou knihu, která byla snad tou největší bichlí na světě. ,,Starobylé kouzelnické rody dnes a v minulosti. To vážně?" zatvářila jsem se pochybovačně. ,,Hej! To tvoje souzení knihy podle obalu mně už štve. Však se podívej!" namítnul Ben a nalistoval stránku ke konci knihy. Na horním okraji stránky byl vyveden nadpis velikým těžko čitelným kudrlinkovým písmem.

,,Nechápu" mykla jsem rameny a bezradně luštila to divné písmo.
,,Přečti si to pořádně" vybídnul mně Ben a ukázal na něj prstem.
,,Rod Selwyn 1637."