TWINS

1.

O deset let později

,,No tak Natálo pohni sebou jsi jak šnek " zakřičela na mně Adeline Varensová, když jsem vstávala. Byla kápo mezi náma všema holkama v děcáku, bohužel bydlela se mnou na pokoji. Narozdíl ode mně byla podle všech krásná, měla světlé vlasy až pomalu zlaté kudrliny a nebesky modré oči, každému se vlichotila, ale ve skutečnosti byla sobecká a zlá. Pak tady s námi ještě bydlela Claire Palmerová, s tou jsem si rozumněla podstatně víc, byla o rok starší a zkrátka byla hodná, neublížila by ani mouše. Měla tmavé krátké vlasy a i oči byly tmavé ale když jste do nich pohlédli spatřili jste jen nevinnost a upřímnost.
Pak jsem tu byla já Nathalia Johnsonová, taková nic moc vyzáblá holka se splihlýma hnědýma vlasama a zelenýma očima. Bydlím v děcáku možná už od narození, nebo tak nějak. I když slečna Phillipsová povídala, že nám mně a mému bratrovi, ano mám bratra dvojče, bylo asi 5 měsíců když jsme se tu octli. Adeline tu byla asi od šesti nebo sedmi let a nikdo to dost dobře nechápal, protože ona povětšinou často mluvila jaké to bylo u nich doma skvělé ale proč je tady to nevěděla ani ona.

Bylo ráno a všichni jsme šli na snídani, a Adeline mně ráda popichovala. Naštěstí jen do té doby, než jsme došli do jídelny, protože tam už jsem měla brášku. Jak už jsem řekla, je to moje dvojče a kdybych já byla kluk nebo on byl holka, lidi by si nás určitě pletli. Bohužel kluci mají pokoje v jiném křídle, ale jinak jsme furt spolu. Nevím co bych si bez něj počala, je to jediná rodina kterou mám, nebo znám.

,,Dobré ráno sestřičko má milovaná" posadili jsme se k našemu obvyklému stolu. ,,Není zrovna moc dobré, Benny ale děkuju" usmála jsem se a pustila se do ovesné kaše, moc ji nemám ráda ale co nadělám. Sice se tomuhle místu říká dětský domov nebo spíše děcák ale i tak to domov není.
,,Stalo se něco?" Když viděl jak se v té kaši rýpu, vždycky jsme navzájem poznali když toho druhého něco trápí. ,,Zase ona" naznačím posunky Adeline, která si zrovna vykračuje jako páv ke stolu. ,,kéž by spadla, pomyslím si a ono se to stane. ,,What?" řekneme s bráškou unisono, pak se stalo ještě něco divnějšího, když se Adel zvedá někdo do ní vrazí a ona je celá od kaše. Můžeme se potrhat smíchy i když to ostatně všichni. Pak je bohužel škola, naštěstí nemáme školu přímo tady v děcáku ale chodíme na normální základku.

******
Uběhl půlrok a nám se ty divné věci začaly stávat častěji, například, že jsem myslela na to aby Adeline zakopla a ono se to stalo, nebo brášku honila ve škole nějaká banda starších kluků a on byl najednou někde kde na něj nemohli. Jednou mě Adeline ostříhala, protože prý moje vlasy nejsou k ničemu ale přes noc mi znovu narostly. A tak jsme s bráškou dostali přezdívku divná dvojčata a většina okolí se k nám chovala líp než předtím.