Violacea

1. kapitola

„Dobře, Andreeo, potřebuju abys mi řekla, kdy přestaneš cítit můj dotek, ano?" Řekla doktorka a položila mi prst na koleno. Pokračovala pomaličku dolů, ale čím níže se blížila tím větší problém jsem měla poznat, kde prst je.

„Já už ho necítím." Šeptám zamračeně, protože necítím prst nikdy a její podivné cvičení mě začíná každé vyšetření čím dál tím víc vytáčet.

„To nevadí." Pousměje se na mě a spolu s mou matkou mi pomohou do sedu a svěsí mi nohy z lůžka k zemi. „Zkusíme ještě chůzi?" Zeptá se mě.

S povzdechem přikývnu a matka mi podá berle. Strčím si je po ramena a sesunu se z lůžka. Doktorka mi pomůže se přesunout k dvou dlouhým madlům. Každý krok s berlemi pod pažemi se mi zdá těžší a těžší. Doktoři říkají, že jsem cit v nohou neztratila úplně a že za to můžu být ráda, jinak bych byla upoutaná k jezdícímu křeslu napořád. Někteří doktoři dokonce říkali, že když budu poctivě cvičit, tak bych mohla ujít i pár metrů bez berlí úplně sama. Momentálně jsem ráda, že se těch pár metrů udržím na berlích a na dlouhé vzdálenosti to křeslo stejně používat musím.

Zatímco mi doktorka pomáhá přejít k madlům, dva další doktoři připravují dlahy, které mi připevní k nohám, aby byli o něco více stabilní. Dlahy se musí utáhnout opravdu pevně takže tyhle cvičení trvají většinou jen několik desítek minut.

Je to postup, na který jsem zvyklá od doby, kdy jsem se měla naučit jako dítě chodit a doktoři přišli na to, že nemám cit v nohách. Prý se to muselo stát při vývinu, jelikož jsem se narodila o pár měsíců dřív než bylo v plánu a je vůbec štěstí, že jsem ještě naživu. Místní doktoři prý dělali, co mohli, aby mě zachránili a pořád dělají všechno proto, abych jednoho dne mohla alespoň na pár metrů postavit na vlastní nohy.

Dnešní cvičení je obzvlášť bolestivé, zdálo se mi, že dneska jsou dlahy utažené o něco víc.

Podepřená o madla jsem udělala dva vrávoravé kroky vpřed. Ruce se mi podlomily a já skončila obličejem na zemi. Do očí mi vhrkly slzy nad bolestí, která mi projela celým tělem. Doktoři na nic nečekali a hned mě začali sbírat ze země. V uších mi zazvonil nečí smích a hned jak jsem našla opět oporu v madlech jsem se rozhlédla po místnosti, protože mě tahle situace vtipná opravdu nepřišla. Očividně nikomu jinému také ne, protože mě všichni pozorovali nic neříkajícími pohledy a doktoři byli v pozoru, kdyby se zase něco zvrtlo.

„Co se děje, Andreeo?" Zeptá se má ošetřující doktorka.

Jen zavrtím hlavou. Dneska toho bylo moc. Vyšetření mi nikdy nevadili, ale dnes mi to přišlo nejvíce otravné a zbytečné.

„Jestli jsi rozrušená, tak můžeme přestat." Promluvila opět má doktorka.

Nebyla jsem rozrušená, jen jsem tady dneska nechtěla být. Byla jsem otrávená, jak se mnou doktorka pokaždé mluvila jako s dítětem.

Nad hlavou se mi rozbliká světlo.

„Dobře, Andreeo, vidím, že dneska nejsi ve své kůži. Necháme toho, ano?" Promluví doktorka a podívá se po ostatních.

Dva doktoři mi pomohou sundat dlahy a matka mi podá berle.

Doktorka nás doprovází ven z ordinace.

„Já vím, že je to otravné, Andreeo, ale vedeš si skvěle, opravdu." Povzbuzuje mě doktorka.

„Díky." Zamumlám, když si sedám do křesla.

„Uvidíme se ve čtvrtek." Loučí se s námi a matka mě odváží pryč k mému pokoji. Matka celou dobu mlčí a ani, když v tichosti projíždíme chodbami rehabilitačního křídla nemocnice neřekne ani slovo. Blížíme se k mému pokoji, který je téměř na konci chodby.