Violacea

15. kapitola

„Opravdu si nemyslím, že je tohle všechno nutné." Říkám, když se otvírá plošina quinjetu a čekají tam záchranáři. Jenomže můj monolog podtrhnu tím, že jakmile se pokusím o krok vpřed, tak se mi podlamují kolena a nebýt Pietra a Natashy, už bych skončila obličejem na zemi. Oba mě skoro násilím dotáhnou ke kolečkovému křeslu, kde si mě přebírá lékařský tým. Všechno je ještě takové podivně zamlžené a občas se mi zatmí před očima. Projíždíme chodbou k nemocničnímu křídlu, když se najednou vedle z jednoho doktorů objevuje Wanda.
„Co se stalo?" Vyhrkne a snaží se udržet s doktory krok, ale nikdo jí není schopný kloudně odpovědět a tak se o to pokusím já: „To nic." Dostanu ze sebe a věnuju jí chabých pokus o úsměv.
Stále mám pocit, že je tohle divadlo až moc a že by mi stačilo, abych se prospala a byla bych v pohodě.
Doktoři si mě předávají z vyšetření na vyšetření, snažím se jim vysvětlit, že jsem v pořádku, ale většinou k tomu ani nedojde, protože mi všechnu energie sebere jen hloupé vyhoupnutí se na loket, abych jim viděla do očí. A tak to na jednom z několika vyšetření vzdávám a usínám, podle mě, zasloužený spánkem. Objevila jsem se opět v místnosti, kde jsem měla najít Clinta, ale tentokrát jsem tam byla sama. Rozhlédla jsem se kolem, abych se o tom opravdu přesvědčila, když v tom místností opět prolétla ona energie a ačkoliv jsem se snažila uskočit zasáhla mě přímo do hrudi a mrštila mnou přes celou místnost.
Sotva se vyškrábu na nohy stejná energie mě sráží zpátky. Podivné nárazy se opakují hned několikrát, ve stejných intervalech.
„Dost!" Vyjeknu, když cítím, že další náraz prostě nemůžu přežít, ale energie mě opět zasahuje silně do hrudníku a proráží se mnou stěnu. K mé smůle tentokrát nepadám do sutin. Padám rovnou podél rozestavěné základy, zem se přibližuje závratnou rychlostí a ačkoliv se snažím sebevíc, tak jediné co mohu udělat je skrýt si hlavu před nárazem, který mě čeká.
Hrudník mi nepřirozeně vylétne nahoru a já cítím úlevu, když se mi do plic nahrne příval kyslíku.
Někdo mi u obličeje přidrží masku, ze které proudí kyslík. Oči registrují spoustu obličejů, které mi nejsou ani trochu povědomé, avšak se v nich zračí úleva.
„Teď už si můžeš odpočinout." Řekne někdo, když si všimne, jak opět bojuji s únavou. Nesnažím se ani odpovědět a usínám bezesným spánkem.
Zdá se to jako pět minut, když pomaličku začnu registrovat dění kolem sebe.
„Neměla by se už probudit?" Ptá se mužský hlas, který je mi povědomí, ale nějak si k němu nemohu přiřadit obličej.
„Vždyť byla dvě minuty mrtvá, Pietro." Odpoví někdo skoro nevěřícně.
„A proto mě znepokojuje, že ještě není vzhůru." V místnosti to zašustí, když v tom se mi na levé ruce objeví něčí stisk.
„Bude v pořádku." Odpovídá žena. „Už je stabilizovaná." Jemný tlak se objeví i na pravé ruce.
„Ale co kdy-..."
„Sklapni, Pietro." Vysoukám ze sebe a oba zalapou po dechu. Pomalu otvírám oči a přivykám si na světlo, když vidím oba své sourozence, každého z jedné strany. „To tady už člověk nemůže ani umřít, aniž bych tě měla pořád za zadkem." Usměju se na bělovlasého Pietra.
„Na to abys umřela jsi příliš paličatá." Ozve se někdo od dveří a v zrzčiných očích se zračí jistá úleva.
„Tak alespoň něco jsi mě naučila." Úsměv se mi ještě rozšíří.
Pietro mi pomáhá do sedu a ačkoliv Wanda chvilku protestuje, že bych měla ležet, cítím, jak se její napnutá ramena nakonec trochu uvolňují, když jí svírám v objetí.
„Co se stalo?" Zeptám se, protože od toho, co jsme přistáli si toho moc nepamatuju.
„Podstoupila si nějaká vyšetření a na jednom z posledních se ti zastavilo srdce." Říká Wanda. „Tvoje tělo přijmulo strašně moc energie a k jejímu vstřebání ji zase strašně moc spotřebovalo, takže ti selhaly životní funkce."
Překvapeně na ní zírám, protože jsem očekávala, že umírání bude o něco bolestivější záležitost.
„Ty kráso..." Vydechnu překvapeně.
„J-já... Neměl jsem tě nechat tam vůbec jít." Ozve se Pietro, v jehož obličeji se zračí nefalšovaná bolest.
„To není tvoje chyba." Vrtím hlavou a natahuju k němu ruku. Chvilku váhá a nakonec se jí chytá.
„Navíc já jsem tě měla poslat domů hned, jak jsem tě tam uviděla." Ozve se Natasha stojící u okna.
„Ježiši, nechte toho." Mračím se. „Není to ničí vina. Já Tonymu řekla, že do toho půjdu. Nechci, aby se kdokoliv z vás z toho vinil. Kdybych tam nebyla, tak už je Clint a jeden z vás určitě po smrti, byla to past!" Rozčiluji se.
„Tonymu?" Podívá se na mě Natasha s Wandou.
„Takže tě do tohohle uvrtal Tony?" Ptá se Natasha, zelené oči o odstín tmavší.
„Panebože." Chytám se za hlavu a padám zpět na polštář, ne jen, že z téhle situace není cesty ven, ale ještě jsem zavařila Tonymu.
Místností se rozhostí ticho a já se stále snažím vyhnout zrzčinému očnímu kontaktu, který se do mě nepřetržitě zabodává.
„Odpověz mi." Vynutí si mou pozornost a já rezignuji.
„Ano, Tony mě-..." Ale opět někdo bez zaklepání vchází dovnitř.
„Tony co?" Vykoukne Stark zpoza kytice s Brucem v patách.
„To snad ne!" Zavrčím naštvaně. „Může tohle být ještě horší."
Očividně mi nemusí nikdo odpovědět, když Natasha udělá dva dlouhé kroky k Tonymu a místností se rozezní plesknutí, když se její dlaň setká s jeho tváří.
„A to bylo za co, Romanovová?!" Vyjekne Tony překvapeně.
„Tak já ti pomůžu si vzpomenout!" Vrčí Natasha a už opět zvedá ruku.
„Pietro!" Vyjeknu, aby něco udělal, ten je vzápětí u Natashi a drží jí ruce za zády. Jenomže se nestihnu ani nadechnout, když se Tony objeví natisknutý na stěně s červenou září všude kolem.
„Myslím, že jsou docela naštvané kvůli té misi." Ozve se Bruce tiše.
„To už mi taky došlo." Zavrčí na něj Tony.
„Takže tys o tom věděl taky?" Vyštěkne na Bruce Natasha.
„J-já... No...." Bojuje s odpovědí a sám se zamotává.
„Můžeme se prosím všichni uklidnit!" Vyštěknu na všechny.
„Vždyť tě skoro zabil." Zavrčí Wanda.
„Přijde mi dost živá." Neodpustí si Tony a Wandy síla se kolem něj o něco víc utáhne. „Už mlčím!" Zaskuhrá přiškrceně.
„Můžeme tuhle situaci, prosím, vyřešit jako dospělí!" Snažím se dát důraz na každé slovo.
„To by mi dost vyhovovalo." Kuckne Tony.
Situace se pomaličku uklidňuje. Pietro pouští Natashu, Wanda stahuje svou sílu od Tonyho. Jenomže než se situace stihne jakkoliv začít řešit Natasha naštvaně odkráčí. „Myslela jsem si, že ty bys tohle nedopustil." Zastaví se u Bruce, který poraženě svěsí hlavu.
Smutně si oddychnu a nemám slov. Všichni v místnosti také neví, jak začít. Najednou se slova ujme Bruce.
„Neměli jsme tě tam posílat, Andreeo, omlouvám se." Věnuje mi smutný pohled.
„Mohl by se mi prosím každý přestat omlouvat? Tohle přece není ničí vina. Neviním nikoho z vás za to, co se mi stalo. Můžeme prostě všichni přijmout ten fakt, že se to stalo. A-a.... jít prostě dál?" Podívám se po všech, kterým se na obličeji usazují ještě provinilejší obličeje, než předtím. Nikdo se nemá k odpovědi, tak je s jednoduchým: „Chtěla bych teď být sama." Posílám pryč.
Nikdo z nic nenamítá a všichni mizí. S povzdechem si lehám na polštář a o něco klidněji se oddám spánku.
Probouzím se pozdě v noci a mým očím chvilku trvá než si zvyknou na tmu a když se tak stane, všímám si postavy u okna.
Dech se mi zadrhne v krku.
Když si postava uvědomí, že jí pozoruju, tak začne mluvit: „Nechtěla jsem tu udělat takovou scénu." Poznám Natashy hlas. „Jenom by mě fakt štvalo, kdybych si na svůj seznam musela připsat tvoje jméno." Vydá se ke dveřím.
„Ale to co se stalo nebyla tvoje vina, navíc bys to nebyla ty, kdo by mě zabil." Šeptnu a trochu se při té představě otřesu.
„Ale mohla jsem tě zastavit." Otočí se na mě a věnuje mi smutný úsměv, než vyklouzne z pokoje pryč.