Violacea

22. kapitola

V tělocvičně byla tma, až na světla, která osvětlovala střelnici a ticho pokaždé prorazilo úderné střílení, které se rozléhalo místností až do nejzašších koutů.

Ruce už mě boleli, protože byli ve stejné pozici strašně dlouho, ale bolest byla po několika dnech to první, co jsem pocítila a nehodlala jsem se toho pocitu, tak lehko vzdát.

Přišlo mi, že vše co mě do té doby dělalo člověkem ustupovalo do pozadí a bylo naplněno smutkem, slzami a nepřetržitým truchlením.

Slzné kanálky mě pálely jen jsem na pláč pomyslela, protože už pár dní neměly co by plakaly.

Cítila jsem, jak smutek střídá nenavíst a pomalu jsem cítila, že mezi těmito dvěmi emocemi už skoro nepoznávám rozdíl.

Svaly na rukou se mi třásly námahou a pomaličku vypovídali službu a já povolovala stisk na zbrani, než povolil úplně a pistol s ránou dopadla na stůl. Vztek, který se ve mě vzedmul byl tak nečekaný, že jsem sama nepochopila, co se děje, než pistol přeletěla místnost a s rachotem skončila někde v rohu a za chvilku jí následovaly dva poslední zásobníky.

Ruce mi vjedou do vlasů, tahajíc vlasy, které tisknu v pěstích a se vzlyky bez slz se sesouvám do kolen na zem. Ze vzlyků se pomalu, ale jistě stává lapání po dechu a mysl se mi pomaličku zamlžuje.

„Slečno Maximovová, detekuji u vás záchvat paniky, mám zavolat pomoc?" Ozve se Friday přes celou tělocvičnu a já neschopná slova vrtím hlavou.

„Volám doktora Bannera, slečno." Oznámí mi Friday a několik minut na to se rozletí dveře na druhé straně tělocvičny a v nich se objevuje Bruce.

Pohotově ke mně přebíhá, vtahuje si mě do náručí a našeptává ať si vzpomenu na naše poslechové cvičení, které mě naučil. Snažím se zklidnit dech, najít pět zvuků, ale všechno je tak vzdálené a zamlžené, že si ani neuvědomuji, kdy se v místnosti objevila Wanda, která si mě od Bruce přebírá do náruče, hladí mě konejšivě po zádech a ptá se, jestli může použít svou sílu, aby mi pomohla.

Zmateně kývu a její ruka se najednou objevuje na mém čele a já pár vteřin na to vyčerpaně padám na zem a doháním ztrátu kyslíku sýpavými nádechy. Wanda mezitím bledne v obličeji, snažíc se vstřebat bolest, kterou si ode mě doslova převzala a když se jí po tváři spouští první slza, tak si mě opět vtahuje do náruče, hladíc mě po vlasech.

„Není to tvoje vina." Šeptá tiše, abych jí slyšela jen já. „Nemůžeš za to, Andy. Opravdu ne, nikdo ti to nevyčítá." Nejsem si jistá, zda-li naráží na smrt mé kamarádky, které jsem byla jedinou rodinou, nebo na mrtvé civilisty, které jsem nechala uhořet v troskách nemocnice, abych zachránila svou kamarádku, v čemž jsem také selhala.

Bruce bere mou ruku mezi své. „Povedlo se ti zachránit spousty dalších lidí." Šeptá ke mně také.

Jenomže jejich slova mě neuklidňují, ba naopak mi připomínají mou vlastní neschopnost. Sílu tyhle jejich řeči vyvracet jsem ztratila po dvou dnech, co jsme se vrátili, protože se mě stejně snažili všichni přesvědčit o opaku, ačkoliv pravda stála jinde.

Bruce mě o několik dalších desítek minut odvádí do mé ložnice a ujišťuje se, že zůstanu v posteli, ale než odejde, tak ho zastavuji. „Chtěla bych odejít." Šeptám tiše, aby nás nezaslechli cizí uši.

„Co tím myslíš?" Otáčí se zmateně ve dveřích.

„Prostě bych chtěla odejít. To můžu nebo ne? Nejsem ničí vězeň." Vysvětluji.

„Ne, to samozřejmě ne!" Přitakává okamžitě Bruce. „Ale předpokládám, že budeš svůj odchod chtít udržet v tajnosti?"

Přikyvuji. „Jak dlouho ti bude trvat připravit všechny moje věci?"