Violacea

10. Kapitola

Čekala jsem, že svou první noc ve svém pokoji usnu poklidným spánkem, ale za posledních několik týdnů se toho stalo tolik, že spánek byl pomalu luxus, který mi moje tělo nechtělo dopřát.
A tak jsem se teď tiše plížila chodbami bytu, abych nikoho neokradla o jejich drahocené minuty spánku. Nevěděla jsem přesně, kam jít a tak jsem pomalu scházela schody do obývacího pokoje, kde v rohu na barové stoličce seděl další z okupantů bytu.
Zarazila jsem se v pohybu, protože mi přišlo neslušné narušovat její poklidné rozjímání nad skleničkou červeného vína. A tak jsem tam stála v polovině otevřeného schodiště a dávala jí prostor, o kterém jsem ani nevěděla, zda-li o něj stojí. Chtěla jsem se otočit a najít si jiné místo, kde bych strávila svou chvilku, než na mě dolehne únava.
S nohou na schodu nademnou připravená k odchodu mě její hlas zastavuje.
„Nemám úplně ráda, když mě někdo sleduje." V hlase zaslechnu pobavené uchechtnutí a pak se na mě zrzka otočí. „Už zase utíkáš?" Na tváři jí pohrává pobavený úsměv.
Zamračím se a s odhodláním sejdu schody a usednu si vedle ní na stoličku, odmítající přerušit oční kontakt a prohrát.
Jednou rukou obratně sáhne za bar a vytáhne další skleničku, do které nalije zbytek vína a posune ho po desce baru ke mně.
Pobídne mě, abych se nepila a po krátkém zaváhání se napije. Po jazyku se mi rozleje trpkost vína.
V nemocnici jsem nikdy neměla možnost pít jakýkoliv alkohol, takže tohle je pro mě naprosto nová zkušenost. V krku to jemně zašimrá a tak si trochu odkašlu.
„Nemůžeš spát?" Zeptá se po dlouhé odmlce Natasha a věnuje mi jeden ze svých dlouhých zkoumavých pohledů.
Vrtím hlavou a odvracím svou pozornost ke skleničce s alkoholem a s několika dalšími loky se mi do tváří žene příjemná horkost.
Dlouhou dobu jen mlčíme a já mezi tím stíhám vypít celou skleničku.
„Počkej..." Zaráží se Natasha. „Tys asi nikdy nepila, co?" Na tváři se jí opět objeví pobavený úsměv.
Opět jenom vrtím hlavou.
„Tak to máš asi štěstí, že nejsem Clint." Usměje se pobaveně.
„Proč?" Promluvím poprvé za celou dobu a můj hlas zní zvláštně.
„Nenechal by si ujít příležitost, aby někoho mohl pořádně opít." Vysvětluje Natasha a vypadá jakoby si vzpomněla na to, když se to stalo naposledy.
Zvedám se nemotorně a obcházím bar, abych si našla cokoliv čeho bych se mohla napít.
Natasha mě nasměruje ke skříňce s vínem a tak beru další láhev, abych si nalila a pak dolévám i do její skleničky.
„Ty a Clint..." Začínám a její oči zpozorní. „...jste si blízcí?" Dokončuji a pozoruji opatrně její reakci, ale na tváři má neprostupnou masku.
„Jsme kolegové." Přikývne a napije se ze své skleničky. „Přátelé." Dodá po dlouhé odmlce a její oči se do mě výhružně zabodnou jako bych si dovolila překročit nepsanou hranici a já z toho odtuším, že se o ničem, co se jí týče moc bavit nechce.
Postávám nervózně za barem a v tichosti upíjím ze své skleničky. „Promiň." Vypadne ze mě z ničeho nic.
Podívá se na mě se zvednutým obočím. Kývnu hlavou k ruce, kterou má zafixovanou k hrudníku.
„Byla jsem na tom už i hůř." Pousměje se chabě.
Cítím podivný opar, který se mi vznáší v hlavě a já tak nějak nemám úplnou kontrolu nad tím, co chci říct a co bych si měla nechat pro sebe.
Vrtím hlavou a upiju si ze skleničky. „Já tohle nechci." Zamumlám.
Opět ke mně obrátí svou pozornost a já vím, že poslouchá.
„Nechci nikomu ublížit. Tohle všechno." Mávnu ke svému tělu. „Já se o to neprosila. Chtěli ze mě udělat zbraň, víš kolik lidí bych měla na svědomí, kdyby se jim to povedlo? Ještě několik týdnů zpátky jsem si myslela, že jsem zabila svou vlastní matku. Nechceš mít na tomhle pomyslném seznamu obětí jako první jméno své matky." Jednou rukou tisknu nožičku skleničky. „Celý můj život byl lež a já už nevím čemu věřit." Zvedám k ní pohled a v jejích očích se odráží až moc okaté pochopení. „Proč ti to vlastně říkám?" Povzdechnu si smutně a rukou si promnu obličej.
„A ulevilo se ti?" Zeptá se mě.
„Já nevím..." Šeptnu zmateně.
„Věř tomu nebo ne, vím, jak se cítíš." Její prsty se zlehka dotknou mých kloubů, které bělají, jak silně tisknou nožičku skleničky. „Nejsi jediná, které celý život lhali. Většina z nás tady tu tak nějak skončila díky lžím." Pousměje se pobaveně a dopije své víno. „Ale na tohle všechno by ses měla vyspat. Člověkovi se hned pak lépe přemýšlí." Mrkne na mě a sama se zvedá k odchodu.
„Nemůžu spát." Šeptnu. „Mám strach, že se opět probudím tam." Dodám ještě tišeji.
Smutně se na mě usměje. „Myslím, že po tom víně, co jsi vypila se ti bude usínat o něco klidněji." Vydává se ke schodišti a přechází mou poslední větu bez poznámky ačkoliv moc dobře vím, že ji slyšela. Ale také vím, že mi nevěří natolik, aby mi tu dělala rameno, na kterém bych se mohla vyplakat.
„Počkat...." Zamračím se. „Jak jako že většina se sem dostala díky lžím?" Ptám se a stoupám si k úpatí schodiště.
„To nejsou moje příběhy, abych je mohla vyprávět." Usměje se na mě.
Udělám několik kroků nahoru po schodech. „A co tvůj příběh?" Ptám se opatrně.
„Ten už vůbec nevyprávím." Utne mě chladně a tentokrát se na mě ani neotočí.
Opět vyjdu o několik schodů výš. „Můžeš mi věřit." Naléhám a myslím to vážně, jenomže její pohled mě přesvědčuje o opaku a stejně, tak i její slova.
„To je právě to..." Povzdechne si. „...nemůžu." Věnuje mi smutný úsměv a mizí v chodbě pryč. Nemůže nebo nechce?
Mračím se za ní do chodby ještě několik minut po tom, co mi mizí z dohledu. Nakonec se rozhodnu tuhle zírací soutěž vzdát a odcházím do svého pokoje, kde se mi opravdu o pár minut později dostavuje zasloužený spánek.