Violacea

2. kapitola

V naprosto stejné rutině se odehrával téměř můj každý den. Až na to, že o víkendech jsem nemusela chodit na vyučování, což znamenalo méně stresu ohledně těch stupidních otázek, které jsem dostávala.

Byla zrovna sobota a dnešní vyšetření už jsem měla za sebou. Všude bylo ticho, jako kdyby tu nikdo nebyl. Jenom já.

„Wando? Jsi v pořádku?" Objeví se z ničeho nic přede mnou chlapec se stříbrnými vlasy. Pozoruje mě ustrašeným pohledem. „Co je to?" Bere mě za ramena, aby se mnou zatřásl.

Vyjeknu a uhnu před jeho dotekem, než mi dojde, že tu nikdo není. Nikdo se mě nechystal dotknout. Vždyť jsem tu sama.

„Wanda?" Zamumlám pro sebe a vrtím hlavou, abych si trochu utřídila myšlenky. Bylo to tak živé. Jako čerstvá vzpomínka. Jenomže já ho neznala, nikdy jsem stříbrnovlasého chlapce neviděla. Ani neznám nikoho, kdo by mu byl byť trochu podobný.

„Ahoj." Promluví mi někdo za zády.

Trhnu sebou a vyděšeně se podívám na Katherinu.

„Uh...Ahoj." Pokusím se o úsměv.

„Jsi v pohodě? Vypadáš jako bys viděla ducha." Ptá se pobaveně a zavírá za sebou dveře.

„Co? Ne, jsem úplně v pohodě." Kývu na souhlas a otáčím se k ní celým tělem.

„Táák jo." Sedá si na židli. „Co máš dneska ještě v plánu?" Ptá se se zájmem.

„No, upřímně nevím." Krčím rameny. „Hele... Nepřijde ti v poslední době, že se děje něco divného?"

„Jako, že je to tady snad divnější než obvykle?" Zavtipkuje, ale v očích se jí na chvilku mihne záblesk nějakého porozumění.

„Ne, všechno je právě tak jako vždycky." Snažím se v jejím obličeji najít ještě nějakou známku po té předešlé emoci, ale vypadá to, že jsem si jí spíše domyslela.

„Tak v tom případě mi nepřijde nic divné." Směje se.

„Něco mi tu prostě nehraje." Mračím se na ní.

Zavrtí se na židli. „No, nevím jak tobě, ale mě tu vždycky přišlo všechno jenom divný a strašidelný." Krčí rameny a zvedá se k odchodu.

„Kam jdeš?" Ptám se zmateně. „Vždyť jsi teď přišla." Zamračím se na svou kamarádku dotčeně.

Klepne si na čelo. „Teď mi došlo, že musím dodělat ještě nějaké otázky na pondělí." Spěchá ke dveřím.

„Ale vždyť je sobota, Kat." Říkám jí, když už stojí ve dveřích.

„Stavím se za tebou zítra, jo?" Mávne na mě a zabouchne za sebou dveřmi.

Tak tohle bylo už jenom divný. Zavrtím nad tím hlavou a přehodím nohy z postele dolů, sáhnu po berlích a sednu do svého křesla.

Rozjedu se ven ze svého pokoje a zamířím do společné místnosti. Je to jen výklenek v našem oddělení, kde je pár stolů, nějaké hry a nic víc. Tohle místo by mělo přinést alespoň trochu radosti do života těch dětí, kteří tu prožívají své dětství, ale je to spíš smutné a ani pár deskových her vám nevrátí dětství, který vám osud vzal.

Dojedu ke stolu, u kterého sedí skoro až bělovlasý chlapeček.

„Ahoj, Mihasi." Usměju se na něj. Osmiletý klučík mi úsměv opětuje. „Zase sis zlomil ruku?" Zkoumám jeho zasádrovanou paži, kterou má zafixovanou k hrudníku.

Jen smutně pokrčí rameny a přikývne.

„Chceš si něco zahrát?" Zeptám se ho po chvilce. Mihas se rozzáří úsměvem a přikývne. Odběhne k jedné z poliček a přinese desku na šachy. „Šachy sice neumím, ale můžeme si zahrát dámu." Usměju se a začnu skládat na desku figurky.

„To neumím." Promluví trochu smutně.

„Naučím tě to, je to hrozně jednoduché." Věnuju mu úsměv a pustím se do vysvětlování. Chvilku mu zabere, než hru pochopí, ale za chvilku už odehráváme druhou partii.

„Jde ti to!" Chválím ho. „Ještě jednu hru a budeš lepší než já." Usmívám se.

„Andreeo?" Ozve se za mnou a já se otáčím, abych viděla jednoho z doktorů, který je u vždy u mých vyšetření.

„Co se děje?" Zamračím se na něj, protože vyrušil naši hru.

„Musíš na vyšetření." Promlouvá bezbarvě.

„Ale já už na svém vyšetření byla ráno." Odporuji.

„Potřebujeme si něco ověřit." Přejde k mému vozíku a odtáhne mě od stolu.

„Zítra si zase zahrajeme." Mrknu na Mihase, který na mě mávne.

Doktor mě odváží do křídla, které jsem snad za celou dobu svého pobytu ani nenavštívila.

„Tady ale moje vyšetření neprobíhají." Otočím se na něj. Doktor mi pohled opětuje a s protočením očí vytáhne injekční stříkačku, kterou mi bodne do krku. Po těle se mi rozlévá chlad a celé tělo jakoby najednou povolilo a padlo bezvládně na vozík.

„Vídáš ve snech?" Ptá se mě zmatená zrzka s emeraldově zelenýma očima.

„Od kdy jsi šaman, co ve snech předpovídá budoucnost?" Zeptá se někdo další skoro až posměšně a objeví se v mém zorném poli.

„Není to jen ve snech." Promluví někdo mými ústy, která ale nejsou moje, protože tohle není hlas.

„Myslím, že nám to budeš muset víc vysvětlit, Wando." Objevuje se v mém zorném poli špinavě blonďatý muž. Tváří se přísně, ale v jeho pohledu vidím jisté pochopení.

„Děje se to právě teď." Šeptne hlas, který není můj, ale vychází jakoby z mých úst.

Pod víčka se mi vkrade otravné světlo.

„Probouzí se." Ozve se někdo a já začínám pomalu ale jistě vnímat vše kolem mě. Odněkud za mou hlavou se ozývá otravné pípání.

„Dobře, bude zmatená a vystrašená. To jsou dva dost silné podněty, musíte být připraveni ji kdykoliv uspat." Odpovídá autoritativní hlas.

Když konečně otevřu oči, tak mě na okamžik oslepí ostré světlo z žárovek nad mou hlavou, takže vše ostatní kolem pro mne zatím zůstává ve tmě. Chci se pohnout, ale ruce mám připevněné k lehátku.

„Co se to děje?" Ptám se zmateně a slyším, jak moc je můj hlas podbarvený hysterií.

„To nic, Andreeo, potřebujeme si jen něco ověřit." Objevuje se u mého obličeje moje ošetřující doktorka Mahlerová.

„Jak jako ověřit?" Pokládám otázku, na kterou nedostávám odpověď.

„Zvyšte dávku epinefrinu." Rozkazuje dokrotka Mahlerová. „Už zachvilku nám ukážeš, co v tobě je." Usměje se na mě a zmizí mi z dohledu.

Pípání přístroje se o něco zvyšuje a tep mého srdce mi hučí v uších. Všechny zvuky jakoby by byli příliš hlasité. Dech se mi zrychluje.

S výkřikem, který se mi dere přes rty se mi nad hlavou rozletí celý set žárovek, ustane to otravné pípání a celá místnost se ponoří do tmy. Slyším, jak se mi zklidňuje dech a snažím se ve tmě najít nějakou známku pohybu nebo nebezpečí. Jediné, co však vidím je podivný obláček nafialovělého prachu, který se snaží k zemi, ale než dosedne jakoby zmizel úplně.

Někde se otevřou dveře a dovnitř vběhne několik dalších lidí, kteří mají baterky.

„Celé patro je bez elektřiny."