Violacea

7. kapitola

„Sourozenci?" Převalovala jsem to slovo na jazyku a snažila se pochopit jeho význam. Ale proč by mi rodiče neřekli, že mám sourozence? Proč by nás vůbec oddělovali? A když už proč by oddělili jen mě a je nechali spolu?
Pak si vzpomínám na to, jak občas matka říkala, že jsem se narodila předčasně.
Z mých myšlenek mě vyrušuje Brucův příchod a za ním v závěsu jsou dvojčata. Moji údajní sourozenci.
Pietrovi se na tváři usazuje bezdtarostný úsměv narozdíl od Wandy, která se tváří celkem nepřátelsky.
„Musím ti něco říct." Odhodlá se Bruce.
„Já už to vím." Pokývnu směrem k dvojčatům.
„Jaktože to víš?" Začne si mě Wanda přeměřovat pohledem.
„No.... J-já..." Koktám snažící se přijít na správný výběr slov. „Občas... Vidím to co vidíš ty, nebo Pietro."
Wanda se tváří ještě víc nepřátelsky než předtím. Otáčí se k ostatním a začne mluvit, jakobych tam před nimi vůbec neseděla. Vůbec se neobtěžuje ztišit hlas.
„Co když je to špeh? A všechno tohle." Mávne rukama k papírům, které Bruce svírá v rukouch. „Je to jenom narafičené, aby se k nám dostali a zničili nás zevnitř. Natashu už zneškodnila, kdo bude další?" S poslední větou ke mně obrací pohled.
„J-já jí, ale přece nechtěla-..." Cítím, jak se mi do očí zase hrnou slzy, ale než stihnu cokoliv doříct v místnosti se červeně zaleskne a u krk mi výhružně poletuje ostrý předmět, nejspíš něco jako skalpel.
„Wando!" Vyjeknou oba v unisonu a Pietro svou sestru rychle bere za ruce a stahuje jí je podél těla. Červená záře mizí a skalpel padá k zemi.
„Žádná věda ještě není na takové úrovni, aby někomu mohla vložit shodný vzorek DNA jako máte ty a Pietro, Wando." Snaží se jí svými slovy ukonejšit Bruce.
„Ale naši rodiče nám nikdy o třetím sourozenci neřekli." Odporuje Wanda, ale v jejím hlase je cítit jistý respekt vůči Brucovým slovům.
„Narodila jsem se o několik měsíců dřív." Špitám ze svého místa.
„Tím by se mnohé vysvětlovalo." Pokývne ke mně Bruce s úsměvem.
„Jak?" Zeptá se Wanda a napětí v jejím obličeji trochu polevuje.
„Pokud se Andreeiny schopnosti projevily už když byla plod, je dost možné, že jí mohly lékařským zákrokem odebrat ve chvíli, kdy si byli jistí, že miminko dokáží udržet při životě a pak mohli vašim rodičům nalhat, že se třetí plod vstřebal, což se občas stává." Spekuluje Bruce a u toho si čistí brýle o cíp košile.
Wandy neprostupný výraz nakonec polevuje úplně, když postupně vstřebává Bruceova slova. Nakonec se, ale vyřítí pryč z laboratoře jako neřízená střela bez jediného slova. Pietro už si nakračuje, aby se za ní rozeběhl, ale Bruce ho rychle bere za paži.
„Dej jí chvilku." Pokývne na něj s náznakem úsměvu.
A pak se opět otáčí všechna pozornost ke mně.
Jak se člověk má vyrovnat s tím, že celý jeho život je lež? Křikem? Nebo snad pláčem?
Hrozně jsem chtěla cokoliv pocítit, ale ani to mnou nehnulo. Cítila jsem se podivně vyrovnaná, ale možná to byla jen prázdnota. Nebo jsem možná vždycky věděla, že tam v nemocnici to bylo všechno divné. Že jsem tam neměla, co dělat. Další vlna podivného klidu se mnou rozlehne, když mi dojde, že ta žena, kterou jsem zabila pravděpodobně ani nebyla moje matka. Sice to nebylo o moc lepší v tom, že jsem někoho zabila, ale o něco lepší než žít s myšlenkou, že jsem zabila svou matku. Tohle byla jenom ženská, která si na něco takového hrála. Teď až si uvědomuji, že mě nikdy nepochválila, neobjala. Vždycky byla tak chladná, ačkoliv se přede mnou snažila nosit přátelský úsměv. Jako všichni tam. Byl to jen herecký výkon.
Smutek mě dohání, když si uvědomuji, že i má nejlepší kamarádka, člověk, kterému jsem říkala úplně všechno, strávila s ní desítky prosmátých hodin, plakala jí na rameni, když mě moje falešná rodina nepřišla jeden den navštívit, byla jen další z loutek v téhle hře. Přetvařovala se úplně stejně jako oni.
Takže potom všem jsem tam opravdu na všechno byla sama.
Něčí paže se kolem mě zlehka ovíjí a tisknou mě k jeho hrudi. Nos mi naplňuje příjemná vůně pánského parfému. Zoufale se chytám Pietrova trička jako se topící chytá stébla. A mě najednou přišlo jako bych byla doma. Ale ne ve svém bývalém pokoji. Tady. V náručí mého bratra, o kterém jsem ještě několik desítek minut zpátky nevěděla.
„Teď už jsi doma, Andy." Šeptá ke mně Pietro jakoby mi četl myšlenky a nad svou novou přezdívkou se uculím a tisknu ho v náručí o něco blíž.
„Stejně jsem věděl, že už jsme se někde potkali." Směje se Pietro, když se od něj odtahuji.
„Cože-... Jak bys to-..." Vrtím zmateně hlavou.
„V děloze přece." Směje se pobaveně.
„Pietro, nemyslím si, že to takhle-...." Začne Bruce.
„Hele, doktore, nechte mě v tom, jo?" Utne ho Pietro se smíchem a mrkne na mě.
Uchichtnu se a zavrtím nad ním hlavou a pak se podívám na Bruce. „Mohla bych vidět Natashu?" Zeptám se o něco stydlivěji. Jediné, co jsem potřebovala vědět bylo to, že si zrzku nebudu muset připsat na svůj seznam a tak jsem se chtěla přesvědčit, jestli je v pořádku.
Oba se po sobě podívají. „Možná bychom měli počkat až nebude na jednotce intenzivní péče." Řekne Bruce, co nejmileji se mu povede.
Dech se mi při jeho slovech stejně trochu zadrhne. „D-dobře." Kývnu.
„Jinak řečeno, nechce abys vyhodila do povětří nemocniční křídlo." Pokrčí rameno Pietry, jakoby se nechumelilo. V duchu si poznamenávám, že opravdu nemá žádný filtr a co na srdci, to na jazyku.
„Víš ty co, Pietro?" Podívá se na něj Bruce výhružně. „Měl by ses jít podívat za Wandou."
Vyžene ho Bruce a pak se na mě otočí. „Co kdybychom se koukli na ty tvoje nohy? Já už tě na ně postavím." Zavtipkuje nervózně, ale i přesto se na něj usměju a přikývnu.