Violacea

21. kapitola

Plošina quinjetu se pomalu otvírala ve chvíli, kdy ještě ani nedosedl na zem, všichni byli připraveni k výsadku. Všude kolem mě klikalo nabíjení zbraní, z Tonyho obleku se ozývalo elektrické hučení. Pohlédla jsem na Bruce, který zůstaval vepředu quinjetu.

Zachytil můj pohled a věnoval mi nervózní úsměv. „Jsem tu jen pro ty nejhorší případy." Ujistil mě tiše.

Signál pro to, že jde do tuhého? Zelený kód, pomyslela jsem si pro sebe a doufala, že tohle nebude potřeba.

Quinjetu sebou při dosedu maličko zatřásl a najednou se k nám přidal i Steve. Byli jsme na místě.

„Nemocnice je od nás osm set metrů na jih. Nechceme vzbudit pozornost, protože nevíme přesně do čeho jdeme." Oznamuje kapitán. „Same, Tony, budu potřebovat víc informací, můžete to prozkoumat z vrchu?"

„Jdu na to, kapitáne." Zasalutuje mu Sam a vyběhne z quinjetu a hned jak jeho boty došlápnou na hlínu, tak se mu na zádech roztáhne obrovský pár kovových křídel.

„Dneska ne, Wilsone." Zavrtí si Tony pro sebe a zažehne trisky v obleku a mizí za Samem do vzduchu.

Steve naznačí všem ostatním ať se vydají ven a lehkým poklusem všichni postupujeme směr nemocnice. „Pietro, jdi jim krýt záda." Ozve se najednou Steve.

Pietro přikývne a mizí před námi obrovskou rychlostí.

„Civilisti jsou stále uvnitř, venku to nikdo nehlídá." Oznamuje Tony do vysílaček.

„Na střeše také nikdo není." Ozve se Sam.

Několik minut na to se před námi rozprostírá rozlehlá budova nemocnice. „Fajn." Příkývne si Steve spíš pro sebe. „To znamená méně práce pro nás."

Někdo s civilisty musí uvnitř přece být, proč by tam jinak zůstávali dobrovolně zavření. Něco tady nehraje.

Steve nás rozděluje do několika skupin a každá se vydává do jiného křídla nemocnice. Wanda, já a Bucky se vydáváme do toho, které nám bylo nejblíž a ostatní se rozutíkají do ostatních.

Bucky svou kybernetickou rukou rozráží dveře, kde nás opravdu čeká nemilé překvapení v podobě dvou ozbrojených doktorů. Jenomže nestíhám ani vytáhnout pistoli nebo jeden z nožů, když jim Wanda přelamuje vaz s ukázkovou lehkostí její moci.

Postupujeme ve stejné formaci chodbou, odkud slyšíme hlasy spousty lidí. Bucky nás vede, samopal opřený o rameno, Wanda po jeho pravém boku a červená se jí neustále mihotá kolem prstů a já po levé straně s pistolí v levé ruce a jedním z nožů, který fialově září v pravé.

Bucky rozkopne dveře, za kterými se na chodbě nachází desítky lidí, krčících se u svých příbuzných, matky chránící své plačící děti. Tenhle pohled mě zastavuje v pohybu, takže si ani nevšímám doktorů na druhé straně chodby, kteří okamžitě tasí pistole a nebojí se skrz lidi k nám prostřílet. „K zemi!" Vyjekne na lidi Wanda a tím mě přivadí také zpět k životu. Wanda svou mocí tiskne lidi více ke stěnám a tím udělá pohotovému Buckymu dostatek místa, aby několika přesnými ranami poslal doktory k zemi.

Kmitám po lidech očima, snažíc se najít nějaké známé tváře, ale nikoho nevidím.

Jenomže v té chvíli se ozývá první obrovský výbuch a celá nemocnice se otřese. Bucky nás s Wandou strhává k zemi, kdyby se náhodou sesypal strop, ale nic takového se naštěstí neděje.

„Proto to nikdo nehlídá." Vrčí Bucky a mě až po několika vteřinách docházejí jeho slova. Nechtějí riskovat tolik vlastních lidí, aby při tomhle bombardování umřeli. Už takhle jim tu zahyne několik vojáků, kteří mají udržet civilisty uvnitř nemocnice.