Byli jsme spolu vesměs pořád. Každý den, každou minutu a já si přála aby to nikdy neskončilo.
Pozval si mě na večeři.
Zářil jsi optimismem, ale v tvých očích byl smutek.
Věděla jsem, že teď všechno to krásný skončí, ale rozhodla jsem se, že budu bojovat.
,,Áďo otdlétám do Colorada."
,,Kdy?" Pronesla jsem co nejklidnějším hlasem.
,,Už zítra," řekl jsi a mě se zastvil svět.
Nechtěla jsem o tebe přijít.
Nikdy.
,,To je, ale skvělí," naznala jsem a pokusila se o úsměv. Nepovedlo se.
,,Vím, že mi to přeješ a jsem ti za to vděčný. Je ti, ale doufám jasný, že tímto všechno končí."
Nebyla jsem schopna slov.
Nechtěla jsem, aby jsi odjel. Ale zároveň jsem věděla jak je pro tebe hokej důležitý.
Přála jsem ti to, opravdu.
I když jsem uvnitř těla byla zlomená.
