To je den

'Moc'

Jak já nesnáším lidi, co nechodí včas. 

Je 10:13, někdo by řekl vždyť je to jen pár minut. Jenže já nevidím důvod, proč nenapsat nebo jakkoli dát vědět, že se daná osoba zpozdí.

Nakonec přišel ten nafoukanec až v 10:34 a ještě si dovoluje mi nadávat. Že vůbec netuším co dělám. Co za pitomý klienty jsem měla. Jak je možný, že mám vůbec nějaké dobré hodnocení.

Teď se mi vážně hodilo moje sebeovládání a nějaká podivná moc, seřvat lidi tak, že by se ze smečky hladovějící, divokých, agresivní vlků stala skupinka ukňučený, vyhladovělých vlků. Jak vždycky tvrdil můj děda, který mě vychovával od smrti mých rodičů.

Moje 'moc' jako vždycky posloužila přesně k tomu, k čemu jsem potřebovala. Ten chlap. Křiján, jestli se nepletu. Si jako na povel sedne zpátky na pohovku a mlčí. Snaží se, tvářit jakože on je ten lepší, moudřejší, že radši ustoupí. Většina by si toho asi nevšimla, ale má smůlu. Já s podobným člověkem  vyrůstala asi třináct let. Pak ale zemřel i s mojí matkou při autonehodě. Ani bych se nedivila, kdyby to nějak přežil a matku mi zabil úmyslně.

"Takže tedy" začnu opět milým tónem "můžeme pokračovat?" zeptám se. 

"Pokud to není problém" odpoví s přidrzlostí v hlase, ale pro tentokrát mu to odpustím, už bych se ho ráda zbavila.

Po asi dvaceti minutách jsme hotovi. Tak nějak. On se ještě musí kouknout na všechny návrhy.

Vyprovodím ho ven a s radostí sleduji, jak odjíždí. Konečně

Dveře se otevřou zrovna ve chvíli, kdy začnu ohřívat oběd.

"Tomu říkám načasování." řeknu místo pozdravu. Pro jistotu otočím hlavu, abych se ujistila, že je to Tom a ne třeba Křiján. Naštěstí je to Tom. Zrovna čistí podlahu od špíny z kočárku. "Tady se někdo nechce znovu hádat" pronesu a otočím se a se dvěma talíři vykročím ke stolu.

"No, já ne, ale ty se tak chováš" řekne s úšklebkem a odejde pryč z místnosti.

Já se mezitím pustím do jídla, nebudu čekat, ze vzteku vždycky hrozně vyhladovím. Tom se po chvilce vrátí a sedne si naproti mně ke svému jídlu "Dobrou chuť přeji" řekne a já jen něco zahuhlám v pokusu říct 'tobě taky'.

Div, že jejich veličenstva nevzbudil svým smíchem. Fakt nechápu co je tak vtipného na tom, že mám hlad. Už se nebudu pokoušet mu něco říct a tak prostě jen protočím oči.

Když dojíme odnesu talíře do myčky. Svalím se v obývacím pokoji na gauč a hledám kam jsem si dala knížku. "Jasně. Je nahoře." řeknu si pro sebe.

Zvednu se a chci si pro ni dojít  "Amel?". "To jsem si mohla myslet. Copak potřebuješ?" usměju se na něj jak na malé dítě.

"V ložnici na stole mám věci do práce. Tak jestli bys mohla být úžasná..."

Protočím očima a točím se zpátky ke schodům.

Po chvilce se vracím zpátky do obývacího pokoje. Se spoustou papírů, a knihou, kterou čtu asi po čtvrté a stále se tam objevuje něco co mě překvapí, nebo mi konečně dojde. To je podle mě ten nejlepší styl příběhu. 

* * * * * * * * * * * *