To je den

Dudlík a láskyplné urážky

"No ty jsi mi ale šikula." Konstatuji sarkasticky a raději si od Toma lahev převezmu a odložím do dřezu. Nechci riskovat, že by ji dokázal rozbít. "Je pět hodin ráno, a ty si tady pohazuješ s lahví, co si jako myslíš? Že bude sranda vzbudit moje princátko?" řeknu na oko naštvaně.

Teď je to on kdo se v sobě snaží dusit smích. "Ne, že bude sranda vidět tě naštvanou." v hlase je slyšet jeho těžká snaha se nezačít smát naplno, no nejde mu to a tak se začne smát na plno.

Dělám jakoby nic a jdu vzít do náruče Alexe. Když ho zvedám zaslechnu měkké žuchnutí, jako kdyby z něj něco spadlo. Kouknu do postýlky. Dudlík. Žlutý dudlík s včelkou. Dudlík, který mu nepřímo koupil jeho otec, který je teď bůh-ví-kde. Natáhnu se pro něj a hlavou mi prolétne vzpomínka kterou se snažím zahnat ale nejde to.

Stála jsem před regálem plném dudlíků v části pro miminka v obchodě kde měli snad všechno, dokonce tady i zapisovali do autoškoly a na zkoušku na zbrojní pas, věděla jsem to, protože si ho tady Dan vyzvedával, asi i proto ten název 'VŠE-li-CO', ten název asi vymýšleli opilí, tehdy jsme tam byli kvůli cestovním taškám pro Dana. Za měsíc odjížděl a jsem přemýšlela co udělat, co říct, aby neodjel. Začala jsem chodit mezi regály a hledala něco zajímavého, nového, no prostě jsem potřebovala, najít něco díky čemu přijdu na jiné myšlenky. Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala před stěnu plnou takových těch háčků  na nichž visely dudlíky, byli tam snad dudlíky všech možný tvarů a barev s obrázky, i bez obrázků, některé měly i vyřezané motivy, některé dokonce měli v sobě kuličky, takže hrkaly.

"Vím, že se snažíš abych neodjel, ale tohle je už trochu moc ne?" při pohledu na něj jsem viděla jak se usmívá.

"No nakonec se jsem se rozhodla nechat tě jet. Už nějakou dobu mám tajného milence, který mi navrhoval, abych tě opustila a založila rodinu s ním. Takže až odjedeš, nastěhuje se ke mně." celou dobu jsem mu hleděla do očí a viděla tak jeho zděšení, nakonec jsem to nevydržela a začala jsem se smát.

Pochopil a tak se přidal "Dobře, takže už vybíráš dudlík? No, vzhledem k tomu, že se neví co to bude vzal bych tenhle se včelou, to může holka i kluk, no ne?" Natáhl se po něm, vzal ho a šel ho zaplatit. Tom a Toby teď řeší nějakou adopci miminka, tak pro ně aspoň budu mít dárek, říkala jsem si. Rozešla jsem se za ním. On ho fakt koupil.

"Ty seš fakt blázen" řekla jsem mu s pobavením, když jsme už seděli v autě.

"Jo, ale do tebe." odpověděl a líbnul mě na čelo a pak nastartoval.

"To je docela ohraná hláška nemyslíš?" zeptala jsem se ho. Nevyznělo to však nijak vyčítavě, spíše škádlivě, přesně tak jak jsem chtěla.

"Dobře. Můžu změnit odpověď?" přikývla jsem, dramaticky si odkašlal než pokračoval "Žít s tebou by normální člověk nedokázal" ušklíbnul se a rozjel se směrem domů.

"Že já nebyla radši ticho" řekla jsem na oko uraženě.

"To bych taky občas chtěl" věnoval mi ten svůj nádherný úšklebek. Na odpověď jsem složila ruce uraženě na hruď a otočila hlavu k oknu spolujezdce.

Natáhl se svou pravou rukou po mojí levé a zkusil si se mnou proplést prsty. Vyšlo mu to. Bylo to něco jako naše gesto 'teď nevím, jestli jsi uražen/a nebo naštvaný/á nebo tak něco opravdu nebo to jen hraješ'.

Když jsme přijeli domů, dal se dudlík do šuplíku a vytáhl se až osm měsíců po Danově odjezdu.

"Pořád mě dokáže rozesmát tvoje snaha být vážná a přísná" Tomova slova mě vrátí zpátky do reality a já si uvědomím, že se mi Alex snaží ten dudlík dostat z rukou "jenže se tváříš tak děsně roztomile a tvoje výška tomu na serióznosti nepřidává" přejde ke mně a hravě mi pocuchá vlasy. Nesnáším, když to dělá a on to ví, a proto ho to tak baví.

"Co já bych dělala, kdybys mi pořád necuchal vlasy?"zeptám se ho sarkasticky a začnu pohupovat s Alexem, který zběsile, ostatně jako vždy, když se chystá spinkat, dudlá svůj dudlík.

"Vlastně nic neobvyklého. Vlasy máš pořád neučesané, já se jen snažím o zázrak: trochu je srovnat, jen se mi tam vždycky zamotá ruka" opět se ušklíbne. Usměji se a naštěstí už opět svoje spinkající princátko položím zpátky do jeho postýlky.

Otočím se k Tomovi a obejmu ho kolem pasu, kolem krku sice z nějakého důvodu objímám lidi raději, ale u dvoumetrového Toma to prostě nejde, hlavně když má člověk metr a něco kolem šedesáti centimetrů k tomu. Obětí mi ihned opětuje.

Jediná bytůstka, která byla ještě vzhůru a která dokázala zničit tuhle klidnou chvilku byla princezna. Přesně to taky udělala. Začala se dožadovat pozornosti plácáním ručičkami o část svojí stoličky sloužící jako stoleček.

Odtáhli jsme se od sebe s Tomem a oba šli za malou narušitelkou. Do náruče si ji vzal tentokrát Tom. "Tak ty bys ráda pozornost, jo?" usměje se na ni a jemně ji cvrnkne do nosu.

Já mezitím přejdu k oknu, abych ho zavřela. na chvíli se zahledím ven. Je červenec, takže už Slunce skoro vyšlo. Nádherný pohled. I když je podle mě hezčí pohled na noční oblohu, někde daleko od měst a světelného znečištění.

* * * * * * * * * * * *

Páni 888 slov. Nevěřila bych tomu, ale mě to fakt hodně baví. Byl to jen pokus o zabavení se v karanténě, protože já se fakt nudím jak něco😂, ale ono mě to fakt začalo bavit, ikdyž by mě zajímalo jak dlouho mi to vydrží😅.