To je den

Problémky

"Děkuju" usmívá se jak sluníčko, když mu podávám tu jeho kupu papírů. 

Sednu si vedle něj a otevřu knihu.

Po chvíli se na mě otočí a čeká než si toho všimnu.

"Kam jsi je dala?" zeptá se, když se na něj podívám.

"Co? Koho?" netuším o čem mluví. navíc teď nemám náladu si povídat, když umírá ten nejlepší padouch o které jsem kdy četla.

"Prsteny." odpoví mi jednoduše.

Nevím jestli se mi to nezdá ale asi mi škublo v levém prsteníčku.

Odložím knihu na stůl a pustím se do monologu "Jo. Asi máš prostě pravdu. Nemá cenu si nalhávat, že by se někdy vrátili. Optimismus se mě držel dost dlouho na to, aby mi to přišlo spíše jako přítěž." přisune se blíž a já se mu opřu o rameno "Teď je prostě uschovám na několik let, dokud si Alex nenajde někoho komu by je chtěl dát. Jo, jasně mohla bych si třeba i já někoho najít a využít je zase, ale díru v mém srdci po Danovi nepůjde zahojit. Milovala jsem ho. Milujuho a navždy i budu." 

"No, to je mi dneska zase den" zasměje se.

Zvednu hlavu a podívám se na něj. Zbožňuji jeho oči. Modré oči mi vždycky přišly takové chladné, kruté, bezcitné, jako kusy ledu. U Toma mi však přijdou spíše plné něhy, lásky, upřímnosti, jako nebe bez mráčků.

Začne se svým obličejem přibližovat k tomu mému. Uvědomím si to až když se mi zrak začne rozostřovat, až když nás přestanou dělit centimetry, ale jen milimetry. Nakonec se jemně otře svými rty o ty mé a jemně mě políbí.

Jsem ztuhlá. Nedá se říct, že zděšením, tak nějak spíše překvapením a zároveň i tím divným pocitem. Jakoby tady byl někdo navíc. Ale jejich veličenstva jsou nahoře. Asi jen paranoia.

"Mám chuť ti zase jednu vrazit." nemělo to vyznít až tak jako výhružka, ale vyznělo.

"Promiň." řekne a odtáhne se. "Já jen... " chce něco říct, ale je přerušen.

"Tak takovýhle polibek jsem na uvítanou nečekal" ozve se ten nejnapruzenější tón, co znám.

Celou dobu sedíme zády ke dveřím, teda spíš Tom. Mě jen ty jeho široký ramena clonily výhled na dveře.

Jen co se ozval, vyskočila jsem na nohy a otočila se směrem za hlasem. Stál tam krok možná dva přede dveřmi. Taška po jeho levici a obrovská kytice růží po jeho pravici. Obě leží na zemi, v domě, kde si teď nejspíš nepřijde vítaný. Do očí se mi derou slzy.

V životě bych nečekala, že to dokážu, ale přeskočím gauč jako by nic a vrhám se Danovi kolem krku. Jakoby se před chvilkou nic nestalo.

On to tak, ale nevidí, bohužel. 

Pustím se a sama se spustím zpátky na zem. Je divné někoho držet kolem krku nohy mu mít omotané kolem pasu, když on stojí jak socha.

Podívám se na něj a neví  co dřív říct nebo udělat. 

"To auto je naprosto příšerný, už se nedivím se, že ho půjčují zdarma." přijde Toby s úsměvem na tváři a já k němu přesměruji svůj pohled. "Čekal jsem, že mu budeš viset kolem krku, Am" zasměje se a dá mi jednoduché znamení, abych ho objala. Udělám krok jeho směrem a konečně mi někdo z nově příchozích opětuje objetí. "Hele ráda bych tady ještě někomu vysvětlila co se stalo, tak mě nemusíš udusit." řeknu se smíchem přidušeně.

Odtáhne se a je mu ve tváři vidět zmatení. Odvrátí zrak ode mě někam za mě. Nejspíš na Toma. "Řekl bych, že to vysvětlení bude potřeba."

Když se otočím zpátky dovnitř zjistím, že Dan pořád stojí tam kde předtím teď ale propaluje pohledem Toma. Ten se jen kouká do země a očividně neví co dělat. Ani se mu nedivím. Ten pohled dokáže člověka zmrazit na místě.

"Tak se snad posadím, ne?" není to ani moc otázka nebo prosba, spíš taková vlastně řečnická otázka.

* * * * * * * * * * * *

Na rovinu podotýkám: tohle v plánu nebylo, teda jo bylo, ale chtěla jsem to trochu víc rozvést, teď jsem si k tomu prostě sedla a začala psát a napsala tohle. Vím, že jsem tvrdila, že se ke konci dne dostanu do konce týdne, no, ten den se asi ještě protáhne na mnohem víc kapitol, než jsem měla v plánu. Vlastně tohle celé je úplně mimo můj neexistující plán😅