To je den

Knihovna

Když okno zavřu a otočím zpátky k Tomovi s Lili. Zjistím, že tam není. Rozhlédnu se a najdu ho na gauči s Lil v náručí. Potichu dojdu pro svůj fotoaparát.  Je obrovský, takový ten 'profi' fotoaparát, mám ho... ani nevím jak dlouho byl to dárek od Tobyho tím jsem si jistá, ale k čemu a kdy, netuším.

Vejdu do mojí knihovny, i když to spíš vypadá jako pracovna, spíš vypadalo, díky té naší šlechtě jsem se sem nedostala, možná i pak kvůli tomu, že mi to tady prostě připomíná Dana s Tobym. 

"Víte, že když mě postavíte s otevřenýma očima před ty dveře, tak skrz ně neuvidím?" zeptala jsem se Dana a Tobyho. Vedli mě naším domem, který jsem znala jako svoje boty. Věděla jsemkam mě vedou, jen jsem nevěděla co je za těmi dveřmi.

Zastavili mě. Podle zvuku a lehkého průvanu jsem odhadla, že se otevřely dveře. lehkým zatlačením do zad mi pokynuli abych šla. Pomalu jsem se rozešla. Najednou mi z očí bez varování zmizel šátek.

"Ach. Můj. Bože." Ani jsem nevěděla co říct. 

Můj pohled ihned upoutala stěna naproti dveřím. Pár centimetrů od stropu asi do poloviny stěny bylo okno, které se táhlo až do tam, kde se dvě tato stěna sbíhala se sousední. V druhé polovině stěny, jsou namalované náhodné jednoduše se zdající obrázky. To byl určitě Toby, Dan by na to neměl trpělivost ani talent na takové drobnosti. Svět je někdy nespravedlivý, jak můžou existovat lidi s tolika pozitivními talenty jako Toby, atlet, umělec snad všemi směry, sloh, malba je pravda, že aspoň v kresbě vynikám já, zpěv, a ošklivý taky není. Napravo i nalevo police, napravo zaplněné pouze knížkami a rámečky. Některé prázdné v některých byli fotky mě, Dana, Tobyho, Toma. Tom ale jako jediný nebyl na fotce sám s Danem, nikdy se nějak nemuseli, občas i přišlo,  že žárlí, protože nějak ví že je bi, nebo si prostě nesedli. Nalevo je to stejné, jen s tou vyjímkou, že tam uprostřed polic bylo ještě obrovské rádio. přehrávalo snad jakkoli, USB flash disk, USB připojení k mobilu, přes Bluetooth, CD, jen na gramofonovou desku jsem tam nic nenašla. Celá podlaha byla jako jedna velká pohovka s vysunovacími opěradly, protože jsem nikdy nevěděla jak si sednout. Zhluboka jsem se nadechla, vždycky jsem zbožňovala vůni čerstvě opracovaného dřeva. Dan sice nebyl vyučený na práci se dřevem, ale na opraváře elektrotechniky, ale to mu nebránilo v tom, aby občas pomáhal sousedovi, ten vyučeným truhlářem byl, měl domácí dílnu.

"Je to přímo naměřený tak abys i bez pomoci dosáhla nahoru" ozval se Dan a já čekala jsem, že se zasměje, ale bylo ticho.

"Hele já už pojedu domů, jinak mě asi Tomy přetrhne" ani se nebylo, čemu divit. Tom nesnášel když přijel déle jak v šest večer když ať byl nebo nebyl ve službě, byl policista, ale tady u nás v městečku, občas si ho zavolali na výpomoc do sousedních městeček v okolí. Nikdy to nebyl nějaký záhadný a hrozně moc inteligentní sériový vrah.

"Ahoj" ozvali jsme se s Danem zároveň.

Než Toby odešel přišlo mi jako kdyby, řekl "jen to nepokaz" nevěděla jsem jestli se mi to nezdálo. Nezdálo. To jsem pochopila bohužel pozdě. 

Vstoupila jsem dovnitř sedla si a natočila se Danovým směrem. "Hele, proč to vyznělo tak..." nechtěla jsem to ani vyslovit.

"...jako bych tě opouštěl?" dopoví to za mě a sedne si naproti mně. Přikývnu.

"Možná" chytil mě za ruce, a koukal na ně a kroužil s mým zásnubním a se snubním prstenem, co se děje, proč se mi ani nedokáže podívat do očí  "že je to tím, že vážně jedu pryč." vytáhl z kapsy nějaký kus papíru. Vzala jsem si ho a rozbalila.

Po jeho přečtení jsem zjistila, že za půl roku měl jet pryč kvůli armádě. Byl tak říkajíc 'jednou nohou v armádě', občas tam na nějaký čas odjel, ale to bylo jen jakoby, přezkoušení, jestli z něj není chodící hora sádla nebo co. Tohohle jsem se vždycky bála, nečekala jsem však, že se to někdy stane. Do očí se mi vehnaly slzy. "Jak mohli napsat pouze na rok? Radši bych nevěděla jak dlouho tam můžeš být!" zařvu na něj, zvednu se. Bohužel jsem si neuvědomila, že jsem byla na pohovce a spadla jsem, naštěstí do měkkého. Opět se posadím a tentokrát jsem to já, kdo si hraje s mými prsteny. 

Přisunul se blíž. Natáhl ruce k mému obličeji a palci setřel slzy. Sesunula jsem se mu na klín a začala naplno brečet.

"Promiň" řekl mezitím co mi dával pryč vlasy z obličeje. "Ten pobyt tam se nedá zkrátit. Asi mě budeš nenávidět ještě víc, ale já jsem z části rád za ten fakt..." zhluboka se nadechl a vydechl zbožňoval tyhle dramatický odmlky "...že tam se mnou jede i Tobiáš"

"To tak...zatraceně...bolí" řekla jsem mezi vzlyky.

Po nějaké chvíli jsem se konečně uklidnila, setřela si slzy, narovnala se a podívala se na něj. V očích měl slzy které se snažil potlačit. Normálně bych mu vydala, že o tom věděl už týden, jenže tohle nebyla normální situace.

"Zvládneme to." Řekl a povzbudivě se usmál, zdálo se, že to říkal hlavně kvůli sobě, aby tomu uvěřil hlavně on.

Stěny po stranách, které tvoří police od rohu do rohu. Jsou skoro stejné buď jsou na nich knihy - ty tam zabírají opravdu hodně místa - nebo fotky v rámečcích, ty jsou ale většinou stojánkem vzhůru - v tomhle se s Tomem shodneme, na ty fotografie se nemůžeme podívat-.Jen dvě tady stojí tak jak mají a to velká fotografie mě s Alexem a Toma s Lili. 

Dojdu po pohovce pro fotoaparát a podívám se na černý pruh, k němu připevněný, aby se dal nosit na zavěšený na krku, na němž jsou vyšity stříbrné hvězdy. 

Pousměju se při vzpomínce jak mi jak mi ho Toby předával a říkal "Protože tohle fotí líp jak ten tvůj kus šrotu". Měl pravdu můj tehdejší mobil byl něco nepředstavitelného, musel se snad každý druhý den restartovat aby fungoval, paměť byla děsná a oproti tomu fotoaparátu tam ty fotky byly v rozdílu asi jako 144p a 1080p. 

Vezmu ho z poličky která by, ostatně jako všechny tady, potřebovala otřít. Potřebovalo by to tady prostě Dana. Pousměju se nad tou myšlenkou, že i ten dům ho potřebuje. Otočím se a opatrně přejdu po pohovce. Vyjdu ven. Zavřu dveře a potichu sejdu dolů za snad spící princeznou a jedním z jejich adoptivních otců.

* * * * * * * * * * * *

no jestli to takhle půjde dál tak se k podle mých matematických výpočtů k dalšímu dni dostanu až koncem týdne😂😂

nevim jak se mi to povedlo ale už něco málo přes 1000 slov🎉😅