Pařížská láska || Miraculous

Pokažené přátelství

Takže se mi to bohužel nezdálo a byla to realita... Jdu si ještě jednou lehnout, hned po tom co jsem zapila prášek na bolest hlavy.

Druhý den jsem se vzbudila v osm hodin ráno. Řekla jsem si, že by bylo na čase jít do školy. Seběhla jsem schody a utíkala do školy. V tom spěchu jsem doma zapomněla kabelku s Tikki, která ležela na mém pracovním stole.

Nestihla jsem se pro ni už vrátit, tak jsem jen doufala, že se dnes v Paříži nic nestane.

U školy už čekal školník, který slovně trestal všechny žáky, co chodí pozdě.

,, Ale ale.. Slečna Dupain-Chengová dorazila konečně do školy. Co se stalo?"

,, Moc se omlouvám... Já-já.. Měla jsem potíže.. V rodině." vyhrkla jsem ze sebe v tom spěchu.

,, To si nemyslím, takoví puberťáci jako jste vy.. Za tím bude něco jiného. Je to tak?"

,, Moc se omlouvám pane školníku, ale já doopravdy potřebuji jít do hodiny. " a utíkala jsem dál, po schodech do učebny.

,, To si ještě vyřešíme! " volal školník z dolního patra.

Když jsem došla k naší třídě, zaklepala jsem, otevřela dveře a omluvila jsem se. Všichni na mě udiveně koukali.

,, Kde se tu bereš Marinette?" zeptala se mě paní učitelka Bustierová se zklamaným pohledem.

Se skleslou hlavou jsem se posadila do lavice, vedle Alyi. Ta na mě byla naštvaná, že jsem ji nedala vědět o mé situaci.

,, Moc se omlouvám Ali.. Vím, že blbá omluva nestačí.. Jen mi prosím řekni jak ti to mám vynahradit. Prosím.." šeptem jsem se omluvila Alye a udělala smutné oči. Chtělo se mi brečet. Všechno jsem totiž pokazila...

Nic mi na to neodpověděla a pokračovala ve výpiscích co byly na tabuli.

Když skončila hodina. Všichni se postavili a paní učitelka poděkovala a odešla. Alya chtěla jít, ale já jsem ji chytla za ruku a podívala se na ní se slovy: ,, Alyo prosím, moc pro mě naše přátelství znamená."

,, To sis ale měla rozmyslet dřív, než si se na nás všechny absolutně vykašlala." oznámila mi s vážným výrazem a odešla.

Zůstala jsem tam stát a po tvářích mi stékaly slzy. V tu chvíli za mnou přišla Chloe a začala se mi posmívat. Já tam jen nehybně stála a koukala na dveře, kterými odešla Ali.

,, Moc mě to mrzí!" zakřičela jsem a zhroutila se na zem, pod lavici. Nebyla jsem schopná dojít ani na další hodinu. Uběhla další hodina a já byla pořád v pláči pod lavicí.

V tom slyším otevírání dveří do naší třídy. Kroky šli přímo k mojí lavici. Kdo by to mohl být? říkala jsem si v hlavě.