Pařížská láska || Miraculous

Upřímnost

V tom slyším otevírání dveří do naší třídy. Kroky šli přímo k mojí lavici. Kdo by to mohl být? říkala jsem si v hlavě.

,, Marinette?.. " řekla osoba s ženským hlasem, který dost dobře znám.

,, A-alyo?.." řekla jsem nejistě a koktavě.

,, Co tam děláš kočko, vylez prosimtě." řekla příjemně.

Vylezla jsem z podlavice a koukla se na ní ubrečenýma očima a psíma očima.

,, Jak ti to mám vynahradit?.. " zeptala jsem se.

,, Jen mi slib, že už se to nestane a ŽÁDNÁ tajemství." zdůraznila a dala mi ruku na rameno.

,, Slibuju!" vykřikla jsem šťastně a obejmuli jsme se.

Hned na to jsem si šli sednout do knihovny, kde nikdo nebyl a já jsem ji řekla všechno co se v mém životě za poslední dobu stalo.

,, Ty si toho zažila.. A to si nepotřebovala nějakou kámošku na pokec?" řekla s pocitem, že se o mě bála.

,, Potřebovala, ale zároveň jsem nechtěla aby se ti taky něco stalo. Takže jsem i ráda, že jsem tě do toho nezatáhla.." vysvětlitla jsem.

,, Každopádně.. Co ten Luka? To takhle nemůžeme nechat.. To snad nemyslí ani vážně."

,, Nechme to být..." vzpomněla jsem si na větu kde mě oslovil děvkou. Což byla pravda...

,, Jak chceš, ale měla by to vědět policie Mari."

,, Já vím, ale.."

,, Ale co? "

,, Ale já si to zasloužila."

,, Tohle si nikdo nezaslouží, ať udělal co udělal! Ano.. Udělala si chyby, ale dalo se to rozhodně řešit i jinak. Znásilnění je hnus! Prostě by se to mělo nahlásit. "

,, Dobrá tedy.. Asi máš pravdu. Mělo by se to náhlásit, aby se to třeba nestalo ještě někomu dalšímu.."

,, Takhle se mi líbíš holka! Ničeho se neboj, jsem tu s tebou. " jemně mě ťukla svým ramenem do toho mého.

Šli jsme na policii a tam vše nahlásili. Zároveň mě to uklidnilo, ale na druhou stranu jsem se cítila trapně. Řekla jsem to Alye, protože upřímnost je potřeba.

,, Ale notaak. To není nic, za co by ses měla stydět. To Luka by se měl stydět. Prase jedno nechutný! Tfuj! " naznačila odplivnutí.

,, Měli bysme to naše znovuobnovené přátelství sladce oslavit. Co ty na to?" zeptala se.

,, Jasně, moc ráda! " vykouzlila mi úsměv na tváři.

Zašli jsme si do té nejlepší cukrárny s výhledem na Eiffelovku. Povídali jsme si o novinkách a vlastně o všem, co jsme si nestihli ještě říct.

Pak došlo slovo na Adriena.

,, A jak to vy dva spolu vlastně teď máte?"

,, Víš že já teď vůbec nevím.. Měla bych za ním taky zajít." řekla jsem váhavě.

,, Můžeš to zkusit. Pokazit se už nic nedá. " povzbudila mě Alya.

Řešili jsme spoustu věcí. Seděli jsme tam až do setmění a pak mě šla Ali doprovodit domů.

,, Děkuju moc za odpuštění. " řekla jsem jí upřímně do očí.

,, Jsme snad v kostele?.." zasmála se ,,.. To máš jasný. Jsme přece nejky." naposledy mě obejmula a rozloučili jsme se.

Když jsem vyšla schody. Uvědomila jsem si, že jsem měla fakt štěstí, protože se tento den nic nestalo. I když jsem neměla po ruce svou kabelku s malou kamarádkou Tikki.

Omluvila jsem se i Tikki a šla jsem se osprchovat. Poté jsem ulehla do postele a usla jsem.

Ráno jsem se vzbudila brzy. Rychle jsem vstala z postele a běžela jsem k záchodové míse.