Poberti

Kapitola první

,,Už jsem ani nevěděla, jak na to reagovat. To je prostě neslýchané!'' ozýval se bradavickými chodbami křik jedné rozmrzelé rusovlasé nebelvírky. Její jinak klidné smaragdové oči teď spíše připomínaly lagunu v bouři. Taky jste to nikdy neviděli? Xdd.
,,Co ti provedl?" šklebila se druhá dívka a upravovala si v koupelně svůj blonďatý cop. Předem si představovala minimálně tisíce různých situací, které se mohly stát. Neuměla se rozhodnout, která by byla vtipnější.
,,Ty se ještě ptáš? Udělal to znovu!" dívka už pomalu chytala ve tváři podobný odstín, v jakém se jí leskly vlasy. Nadechla se a co nejvíce vysokým a uštěpačným hlasem načala : ,,Evansová! Chlapci, podívejte, kdo se nám ukázal, co bys řekla na já, ty, jezero v osm hodin?"
Modrooká dívka se musela culit a přestala si upravovat vlasy : ,,Dokonalé." řekla si sama pro sebe a pak se přes zrcadlo podívala na onu rozzlobenou rusovlásku.
,,A co jsi mu řekla?" musela se pousmát o to více nad svou geniální otázkou, protože s ní dosáhla přesně toho, co bylo účelem. Věděla, že si druhá dívka potřebuje vybít zlost.
,,Jsi normální? Jeho pozváni nikdy nepřijmu! Nikdy! Nikdy!" mumlala a chvílemi křičela když obcházela v kruzích koupelnu. Když si povšimla, jak přes otevřené dveře na ni koukají děti z nižších ročníku, raději je se skřípáním zavřela.
,,Třeba bys to mohla zkusit." otočí se na ni s šibalským úsměvem Marlene. Tuhle větu ji za poslední rok řekla při nejmenším tucetkrát.
Rudovlásčiny emoce nabraly spádu a ze vzteku to kleslo na smutek. Opřela se o kamennou zeď.
,,Občas mám pocit, že nemám na výběr. Vždyť on všechny ostatní stejně odežene." objevila se v jejím hlase jakási lítost.
Druhá dívka tohle svými slovy způsobit nechtěla. Přikročila k ní a pevně ji objala.
,,A i kdyby, stejně máš nás." povzbudivě se na ni usmála.
,,Máš pravdu." sebrala se rudovláska : ,, Mám vás."
,, Mimochodem," načne Lily, menší z dívek : ,,stíháš vůbec na to bylinkářství dojít?".
Druhá dívka trošku ztuhne a vzápětí odvětí : ,,Už asi moc ne, drž se! Jednou polevit musí!" rychle sebere své tašky, otevře znovu ty samé dveře a už jde za ní jen slyšet drobné klapání podpatků o kamenný povrch.
Jednou polevit musí. Zopakovala si ta slova Lily a naposledy se podívala na sebe do zrcadla. Neodolala si také alespoň nepročísnout své rudé vlasy svými prsty, usmála se na svůj odraz a pak se pomalu vydala na jednu ze svých oblíbených hodin, což byly skoro všechny, věštění z čísel.

***

,,Dobrý den, pane Pottere. Jsem ráda, že jste nás přišel navštívit." zcela ironicky profesorka McGonagallová, když skupina vysmátých chlapců otevřela dveře do učebny přeměňování pár minut po zvonění.
,,Vidím, že i pan Black a Lupin jsou tady také." dopoví o nic nadšeněji.
Parta chlapců vřele s úsměvy pozdraví a začne se omlouvat.
,,Paní profesorko, já se omlouvám, já potkal po cestě slečnu Evansovou a doprovodil jsem ji do vyšších pater." povídá na svou obhajobu chlapec se střapatými havraními vlasy a kulatými brýlemi.
Hned, jak to dopověděl, se třídou rozezněl smích. Snad každý žák, a hlavně co se pátého ročníku týkaje, moc dobře věděl o tomto vztahu Lily Evansové a Jamese Pottera. Neuplynul rok, měsíc a ba snad ani týden, aniž by tento mladý šarmantní mladík nepozval rudovlasou dívku na rande a tím ji nerozzuřil do běla.
Samotné profesorce McGonagallové zacukalo v koutku a její obočí téměř srostlo s jejími vlasy.
,,Dobrá, pane Pottere, a vy?" poukáže oslovením na zbývající chlapce.
Ten nejvyšší chlapec s drobnými jizvami na obličeji i vlastně všude po těle, s plavými vlasy a očima barvy medu se omluvil upřímně.
,,Je mi to líto, paní profesorko, já ty dva doprovázel a pak už jsme to nestíhali."
,,Přesně tak" přidá se k němu poslední chlapec s tmavými vlasy a značně pouvolněnou kravatou.
McGonagallová na to chvíli nereagovala a jen si chlapce projížděla očima a nakonec odvětila : ,,Dobrá, ale ať se to příště neopakuje a už mi laskavě nerušte vyučování.".
Tvářila se přísně, ale všichni z přítomných moc dobře věděli, že je ve skutečnosti má ráda.
Oba tmavovlasí chlapci jen přikývli, prošli kolem usměvavých spolužáků rozesazených po dvojicích a usadili se společně do poslední lavice s tím, že rozhodně nerušit vyučování v plánu neměli. Onen světlovlasý mladík krátce poděkoval a usadil se před ně, jenže on si vytáhl všechny učebnice a dával pozor.
Ani jednomu z chlapců nemohlo uniknout, jak se na ně ostatní spolužáci dívali a to hlavně druhá půlka třídy z mrzimoru.
James si také nemohl nevšimnout, že od některých zaslechl své jméno a musel se spokojeně usmívat, protože si jej všichni spojují s tou přenádhernou rusovláskou. Však ona jednou podlehne. Uklidňoval se myšlenkou.
,,Dávejte pozor, mí milí žáci. Dnes se podíváme, jak bychom krysy proměnili v hřeben." vnímali slova profesorky postávající před katedrou a zelenou obrovskou tabulí. Dál už neposlouchali.
Sirius, dlouhovlasý mládenec, převážně okukoval dámské osazenstvo. Nemohl si nevšimnout, že jedna z kamarádek právě Lily Evansové je tam s nimi, jistá spíše tišší hnědovláska.
,,Hej, pssst." snažil se zaujmout pozornost chlapce před ním, přičemž jej James bedlivě a zvědavě pozoroval.
Remus taktně téměř neviditelně přikývl, aby dal tak znamení chlapci za sebou, že jej slyšel.
,,Tamto, ve předu, s těmi rozpuštěnými vlasy, to je Dorcas?" pokračoval Sirius tiše a hypnotizoval dotyčné záda.
Remus jen lehounce přikývl ve znamení souhlasu.
,,Neměly by tu být pak i ostatní?" ptal se už o něco hlasitěji Jamese a přemýšlel.
Jen z dálky k němu doléhal hlas : ,,Když tady takhle budete mávat svou hůlkou jako doteď, akorát někomu ublížíte." sotva vnímali, komu byla slova určena.
James po chvilce zavrtěl hlavou.
,,Lily má přece teď jeden z nepovinných předmětů."
Sirius po chvilce také jen přikývl, když mu to došlo a pak se nechal ukolébat sladkým hlasem profesorky McGonnagalové k spánku.

***

Dorcas si snažila zapamatovat ta slova přesně, jak je ten darebák řekl. Nemohla se dočkat, až poví Lily, co James celé třídě povídá. Proto ji hodina utíkala docela pomalu. Pilně si zapisovala skoro každé slovo, ačkoliv jí jedno očko občas uteklo k zadním lavicím - prostě si neuměla pomoci.
Skoro vypukla smíchy, když v polovině hodiny uslyšela jemné zachrápání jen proto, aby následně zjistila, že patří Siriusovi Blackovi a že se jej James snaží nenápadně bezvýsledně vzbudit. Když se porozhlédla po stinné a neútulně chladné místnosti, zjistila, že ostatní si toho také všimli, třeba ten Mathew z Mrzimoru se mohl potrhat. Byli to v podstatě soupeři. V takové zajímavé hře zvané holčičí seznam. Nedělám si srandu, ale občas si fakt spolu sedli jen proto, aby se vsadili o pár galeonů, kdo jich vypíše za týden více.
Profesorka McGonagallová si toho buď nevšimla, a nebo to plně ignorovala.

***

Po hodině hnědovlasá drobná dívka upalovala temnými a přesto přeplněnými chodby hradu s učebnicemi v rukou na oběd. Prošla všechny chodby a otevřenými dveřmi do Velké síně. Velká síň vypadala obdobně jako vždycky. Většinu prostoru zaplňovaly čtyři dlouhé dřevěné kolejní stoly. Pátý stůl byl v čele a byl opačně a kolmě postavený k ostatním. Patřil profesorům a čítal nejméně osazenstva. Dorcas došla kolem přeplněných lavic až ke svému nebelvírskému, kde si sedla mezi své nejlepší kamarádky. Ty už tam na ní čekaly a na talíři měly očividně už z celé té velké hostiny a spousty jídel vybráno.
,,Konečně jsem tady, ahojte, čekala jsem na to tak dlouho, musím vám říct, Merline, já mám takový hlad." udýchaně povídala, co ji zrovna na mysl přišlo.
,,Ahoj, Dor" pozdravila s úsměvem Lily a Marlene to s plnými ústy zopakovala. Netrpělivě čekaly, co jim to chce říct.