Poberti

Kapitola čtvrtá

Bylo neskutečným podivem, když Lily už okolo šesté hodiny ranní nebyla vzhůru, plně oblečená s věcmi v rukou, ale místo toho ležela s rozcuchanými vlasy a končetinami na všechny světové strany.
Dívky se na ni domluvily a s křenícími obličeji po ní začaly vrhat spršku polštářů.
Lily zažila ranní šok.
,,Co to je?! Polštáře?! Holky!" zmateně a vyděšeně téměř vyletěla z postele asi jako čertík z krabičky.
Dívky se téměř válely na zemi smíchy. Za břicho se popadaly.
,,Lily....," načala Marlene přes chytlavý záchvat smíchu : ,,promiň" slzy smíchu ji pomalu stékaly po tváři.
,,Ale měla jsi se vidět." dokončila za ní druhá hromádka ležící na zemi jménem Dorcas.
Lily se je rozhodne ignorovat. Však ony si to vypijí, hyeny jedny moje. A podívá se na své hodinky.
,,To už je tolik?" tentokrát neváhá ani vteřinku při výskoku z postele. Takzvaně druhý pokus.
Svíjející se žížaly na podlaze dostanou druhou vervu.
Lily si řekla sama pro sebe. Karma jim to vrátila, taky si budou muset znovu česat vlasy. Dívka se velice zašklebila, moc dobře věděla, jak Marlene na vzhledu záleží.
Co nejrychlejším tempem zanechala ty dvě na podlaze a odešla do koupelny.
Když byla hotova, vzala si oblečení, které měla nachystané na věšáku zavěšeném na skříni.
Aneb to, co vždy, školní uniforma.
Povšimla si, že již normálně diskutující dívky na svých postelích vypadaly také o něco upraveně.
Popadla svou brašnu a nadšeně zvolala : ,,Čeká nás krásný den! Pojďme na snídani." usmívala se na obě.
A dívky to nechápaly, především ne vzhledem k poslednímu včerejšímu tématu, ale neměly v plánu se vyptávat.
,,Vzhůru tam!" zvolala snad ještě o něco nadšeněji Cas.
A tak se pomalu vydaly.

***

V tu dobu v chlapecké ložnici měli ještě půlnoc. Bodejť by ne, do začátku vyučování jim ještě zbývalo tři čtvrtě hodiny.
Jediný nespící tady byl Remus. Zamýšlel se nad esejí do Dějin čar a kouzel. Byla to esej na téma, jaký v historii lidstva měli vztah lidé s jinými druhy existence. Nejspíše byl jediný, co se nad tím tak hrozně zamýšlel. Bodejť by ne, on sám byl jediný student, který nebyl člověk. Nebo alespoň ne vždycky. Hrozně se tím trápil a proto byl neskutečně vděčný za své kamarády. Kvůli němu to bude pár měsíců, co se oni naučili býti neregistrovaní zvěromágové, aby mu pomohli. Vždy jej to pomyšlení hrozně zahřálo u srdce, ačkoliv věděl, že je to hrozně nebezpečné.
Vlastně přemýšlel i nad jednou dívkou. Občas sám sebe přistihl při koukání na ni, ale moc dobře věděl, že vzdálenost mezi nim a jinou dívkou je nepřekročitelná. A chtěl, aby to tak i zůstalo.
Když už se mu to zdálo přece jen dlouho, vzbudil zbytek svých kamarádů.
Už to měl vyšperkované, nad Peterem nechal vznášet sušenku, na Jamese zakřičel : ,,Vstávej, Lily chce s tebou mluvit." a Siriusovi stačilo vzít deku, aby si myslel, že od něj odešla nějaká slečna.
Byl na sebe hrdý.
Nezabralo jim více než pět minut, než se dostali do oblečení a do tašek naházeli pár učebnic, o kterých ani nevěděli, jestli je budou potřebovat.
Minutu navíc si vyprosil Sirius, aby mohl s pomocí laku, gelu, hřebenu a vytříbřené práci doladit své vlasy k dokonalosti.
A pak se vydali na snídani.

***

,,Víš, co je divný?" šeptal Peter Removi.
,,Co, Petere?" nedělal si s tím hlavu Rem. Byli právě na hodině bylinkářství. V jednom z těch obrovských skleníků s rukavicemi na rukou a čekáním zda-li je nějaká rostlina nesprovodí ze světa.
,,Všiml sis, že Evansová dneska ani nezrudla? A to se na Jamese i dokonce podívala. Na druhou stranu, nebyl dneska nějak potichu?" docela se nad tím zamyslel Peter, to je věc, kterou byste od něj nečekali.
,,Myslíš na snídani?" Rem odpověděl klidně.
,,No, nějak si nepamatuji, že by se viděli i někdy po ní." Peter : ,,Není to také divné?" mumlal si už spíše pro sebe.
,,Je to jejich starost, oba je mám rád." Rem prohlásil nakonec. A myslel to vážně. Nepodílel se na něčem jako pomlouvání, neměl to rád.
Nechal tedy Petera mumlat si samotného pro sebe.

***

,,Dneska se bude věštit z dlaně." pronesla se zápalem profesorka Broochleyová sedíc na stole.
Jako vždycky, měla v očích jistý děsivý pohled a její havraní vlasy byly lehce rozcuchané.
Měla na sobě letní květované šaty navzdory tomu, že venku to vypadalo na sníh.
,,Dělali jsme to už někdy?" špulila své rudě namalované rty a začala pohupovat jednou svou ladnou nožkou.
,,Třeba ty, slečno Meadowesová?" upne na Dorcas svůj pohled a chudák holka má pocit, jako by ji žaludek vyjel výtahem o patro výš.
,,Já, myslím, já myslím, že ano, určitě ano, paní profesorko" div se svými slovy nezalkla.
,,Hmm," zhodnotila podivínka : ,,tak dobrá." ještě si něco šeptala sama pro sebe.
Během několika vteřin za pomocí několika jemných pohybů hůlkou rozdala ze zadní skříně učebny učebnice. Byly to jedny z mála učebnic, které na škole byly. Byly hrozně staré.
,,Stránka dvacet pět." panovačným tónem pronesla profesorka.
,,A vy, pane Pottere, čtěte." zacvrlikala úlisně vlidným hlasem tatéž osoba.
Chlapci okolo zmíněného Jamese Pottera se taktak drželi na uzdě, aby se nezačali smát opravdu těžce nakažlivým smíchem. Neboť tato učitelka to na něj zkoušela každou hodinu, bylo jim to pro smích. Ostatně James měl problém také.
,,Jistě, paní profesorko." ušklíbl se a poprvé za tento den se podíval do nějaké učebnice.
,,Věštění z dlaně je velice precizní práce. Musíme být velmi opatrní, jaký osud komu uřčíme." ozvalo se jisté Jamesovo zaprskání a následně štěkávé zahekání Siriusovo - neuměli si pomoci. ,,Pardon." znovu bezvýrazně James. To už celé třídě přišla situace minimálně úsměvná. ,,Můžeme mu vyčíst z tváře, tedy dlaně, že jej dneska přejede parní lokomotiva a nebo, že potká osudovou lásku. 'Pche, já už ji potkal'. Proto si pozorně přečtěte následné vysvětlení jednotlivých úkazů, které dotyčný na rukou má. " přečetl James s jistým emotivním zabarvením. Bylo mu tak trošku jedno, že to čte profesorce, nýbrž i celé třídě.
Ono stejně nikdo nečekal nic jiného.
Dorcas se musela pousmát. Ty umíš i číst?
Osobně proti němu nic neměla, jenže nejlepší kamarádka je nejlepší kamarádka. To se přece ví.
,,Výborně" začala dokonce tleskat slečna Broochleyová. K překvapení všech se James postavil a s hlubokou úklonou opakoval jedno slovo : ,,děkuji, děkuji, děkuji."
Marlene se musela šklebit také, nechápala, proč tohle dělá, zda-li to, co říká Lily, je alespoň trochu pravda.