Sign On Right Wrist

Loui 2

Po snídani, co mi maminka připravila, jsem si šel sednou ven. A jelikož mám narozeniny 24. prosince, byla mi trochu zima, i když jsem si oblékl asi 3 trička, 2 mikiny a bundu. Seděl jsem venku asi hodinu a koukal před sebe. Nikde nebylo ani živáčka, ani malá vločka sněhu.

Vánoce tu byli vždy na blátě. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se probudil a na Vánoce sněžilo. Když jsem byl malý většinou byli Vánoce aspoň trochu bílé. Ať díky roztávajícímu sněhu nebo tou troškou, co napadla přes noc. Vždy jsem chodil ven a stavěl aspoň malého sněhuláčka, abych zabil trošku času než bude večer. Večer jsme vždy sedávali u pohádek a pak si dali večeři a dárky. Dostával jsem jich víc. Některé na narozeniny jiné byli vánoční dárky. Vždy jsem z nich měl radost, i když jsem mamince říkal, aby si semnou starost nedělala, že si vystačím s málem a láskou své rodiny okolo. Nikdy o tom nechtěla ani slyšet. Prý si zasloužím to, co jsem dostával.

Miluji moji rodinu. Je pro mě vším. Maminka a nevlastní otec Mark. Oba je mám hrozně rád. Starají se o mě a nikdy mě nenechají na holičkách. Dál mladší sourozenci. Někdy dokážou pěkně otravovat, ale i přes to je mám hrozně rád. Lottie, Félicité, Daisy, Phoebe, Ernest a Doris. Všechny je mám hrozně rád.

S Lottie probírám asi nejvíc věci. Je rozumná a ráda naslouchá lidem a ještě radši jim radí a pomáhá vyřešit jejich problémy. Jsem za to rád a vážím si ji.

Félicité je mi docela podobná. Udělá si srandu ze všeho a ze všech. Sdílí můj humor. Díky tomu spolu máme hrozně vtipů, které chápeme jenom mi 2 a nevadí nám to. Miluju to a nechci to změnit.

Daisy a Phoebe jsou dvojčata. Jsou si hodně podobné chováním, vzhledem, ale taky vkusem a mluvou. Občas spolu chvíli mluví a nikdo okolo netuší o čem. Říkáme tomu "tajná řeč dvojčat" je to někdy vtipné a někdy divné. No už jsme si zvykli.

Ernest a Doris jsou taky dvojčata. Oba jsou ještě malý. Ernest je spíš hlučný a hravý. Nikdy nevydrží u jedné činnosti dlouho. Naopak Doris je spíše tichá a ráda si hraje spíše v pokoji sama. Občas mám pocit, že se mě bojí. Nikdy za mnou dobrovolně nejde a když už, tak neřekne ani slovo a pomalu se mě ani nedotýká.

Povzdechl jsem si a více se zachumlal do deky, co mi přinesla mamka. Tak moc jsem se zabral do přemýšlení, že nevím, kdy přišla.

Znovu jsem si zkontroloval zápěstí. Pořád nic. Rychle jsem zamrkal, abych rozehnal slzy, co se mi draly do očí. Po chvíli se mi je úspěšně povedlo zahnat a necítil jsem nepříjemné pálení.

Po dalších 10 minutách přemýšlení o tom, jaká moje spřízněná duše bude jsem se odebral zpátky do domu.

Holky už byli taky vzhůru a seděli u televize, ve které hráli pohádky. Já jsem si sundal všechno přebytečné oblečení, co jsem měl na sobě a šel si sednou za nima na gauč.

Koukali jsme na pohádky dokud nás mamka nezavolala na oběd. Při obědě jsem nezapomněl si několikrát zkontrolovat zápěstí, na kterém se pořád nic neobjevovalo. Byl jsem z toho už docela nešťastný a tak jsem se rozhodl po obědě zavolat svému nejlepšímu kamarádovi Niallovi.

V pokoji jsem si sedl na postel a dal si na stehna laptop, kde jsem si zapnul skipe a vytočil Nialla. Čekal jsem asi 2 minuty než mi to zvedl.

"Ahoj Nini" ozval jsem se jako první, protože to vypadalo, že Niall se k tomu moc nemá.

"Ahoj Loui" zamumlal s plnou pusou. Zmínil jsem se že zase jí? Ne? Tak to říkám teď. Zase jedl. Co jiného než jeho oblíbenou sýrovou pizzu. Určitě proto mě nepozdravil jako první.

"Mám strach Ni" sklopil jsem pohled od obrazovky ke svým prstům. Také jsem nezapomněl znovu zkontrolovat zápěstí.

"Pořád tam nic nemáš?" Zeptal se trochu udiveně. On sám měl na zápěstí větu, která se mi líbila. Byla sice docela normální, ale i tak dost kouzelná.

"Pořád ne. Jsem divný?" Pohlédl jsem na něj zpátky s obavami v očích.

"Rozhodně ne Loui. Ne každému se to objeví hned ráno. Neznamená, že mě se moje objevila ještě dřív než jsem vstával, že tobě se neobjeví behem odpoledne. Nesmíš takhle myslet ano? Jsi úžasný a vše bude dobré." Usmál se na mne. Jeho slova mi vždycky trochu zvedla náladu. S Niallem jsme nejlepší kamarádi už snad od školky. Už si ani jeden nepamatujeme jak to začalo, ale jsem neskutečně rád, že tenhle Irskej skřet je zrovna můj kamarád. Za nic bych ho nevyměnil.

"Dobře. Pokusím se" usmál jsem se a přikývl na potvrzení mých slov.

"To jsem rád" usmál se a pak se mu změnil úsměv na jakýsi ušklebek "slyšel jsem, že k nám do třídy má přijít nová spolužačka" se slovem 'spolužačka' mu zajiskřily oči a ta jiskra v nich zůstala. "Měla by to být nějaká Kendall. Neznám ji, ale zkusil jsem si ji najít a asi našel. Takže měla by být černovlasá, vysoká, hubená s dlouhýma nohama. A taky mít kluka, takže spřízněná duše" zakončil jednoduchý a krátký popis naší nové spolužačky.

"No super" protočil jsem očima "další zamilovaná puberťačka, co už našla svoji spřízněnou duši" podepřel jsem si hlavu rukou.

"Loui v klidu. Brzo si jí taky najdeš" povzbudivě se na mě usmál. P4oc se to dnes pořád točí kolem spřízněných duší? Jako by dnes neexistovalo nic jiného a my si nemohli o ničem jiném povídat? Co se to děje?

"Já vím. Už o tom prosím nemluvme" mavnul jsem rukou, abych utnul tuhle debatu.

"Dobře. Takže už jsi viděl ten nový film?" Zeptal se mě s nadšením v očích.

"Jakej?" Pozvednul jsem jedno obočí. Tohle mě začalo zajímat.

"Přece 'Ten, koho jsem nesnášel'. Je to úžasnej film. Musíš ho vidět" rozmachoval rukama až jsem se divil, že něco neshodil.

"Ano neboj" prikyvnul jsem a Niall se rozpovídal o tom filmu. Mluvil dlouho, ale mně to nevadilo. Rád jsem ho poslouchal, když se do něčeho nadchnul. Byl pak k nezastavení, ale zase povídal s takovou radostí a vášní, že jsem ho jen nerad zastavoval. Během jeho vyprávění jsem si nezapomněl kontrolovat zápěstí. Pořád se na něm nic neobjevovalo.