Ruce se jí klepaly, jak vyhazovala kousky svého oblečení ven ze skříně na postel za ní. Jindy uklizený a uspořádaný pokoj teď vypadal jako bojiště. Nedalo se tu hnout, ale to bylo to poslední, co dívku zajímalo.
Jakmile byla skříň prázdná, otočila se k posteli a začala si pečlivě prohlížet jednotlivé kousky. Nad většinou zavrtěla nespokojeně hlavou a odhazovala je, nad jinými kývla a dala je vždy bokem. Výběr se tak brzy zúžil natolik, že si stejně vybrala to první, jako vždy. Natáhla tedy na sebe černé džíny, triko s potiskem její milované skupiny a spěchala do koupelny, kde narychlo vyfénovala své ještě vlhké vlasy. Chvíli se s nimi prala, aby jim dodala správný tvar, ale zadařilo se a ona se mohla vrhnout na líčení. Obličej zesvětlila pomocí make-upu, poté na něj nanesla černé znaky, které jí zabraly bez mála dvacet minut.
“Mio!“ Zavolala na dívku její matka, která jí dnes dělala nedobrovolně šoféra.
“Vždyť už jdu!“ Křikla na zpět, naposled se zkontrolovala v zrcadle, ujistila se, že má lístek a mohla vyrazit.
Celou cestu se jí neuvěřitelně klepala kolena, skoro ani nedýchala. Byla nervózní, jako ještě nikdy, potily se jí dlaně. Její matka ji musela utěšovat, protože by nerada, aby se tady její dcera zhroutila. Ne, že by byla skrblík, ale tenhle dárek na narozeniny byl zatraceně mastný. Zastavily poblíž arény. Mia se rozloučila se svou maminkou, pořádně ani nedovřela dveře od auta a už pelášila ke vstupu. Byla tu spousta dívek, podobně nalíčených jako ona, ale i dost chlapců. Brzy se začala bavit se skupinkou, která tu byla stejně jako Mia, mezi prvními. Nebavili se ani tak o BVB, jako o svých životech, strastech, radostech, hudbě celkově, pomlouvali 1D a JB… klasika. S těmi lidmi by dokázala mluvit celé hodiny, ale brány se už otevíraly. Závod začal. Mia jako jedna z prvních narazila do ochranných barikád, za ni se mačkaly další masy lidí. A to si myslela, že mají ve škole frmol…
Ještě asi 30 minut tu vládl celkem chaos, povyk, lidé soplu hlasitě konverzovali, někteří fanoušci už odpadávali. Buď radostí, nebo nedostatkem vzduchu. Těsně před začátkem musela záchranka odvážet dívku, která omdlela, protože ji příliš drsně natlačili ke kraji. Mia se v duchu modlila, aby se jí nestalo to samé.
Obavy však zmizely se zhasnutím světel. Několik vteřin zavládlo arénou naprosté ticho. Poté se davy rozkřičely, když se k bicím přihnal Christian Coma. Usmíval se a svými paličkami mával fanouškům. Následovali ho Jake s Jinxxem, poté Ash, který rozdával své flirtované úsměvy na každou stranu a nakonec i zpěvák, který se přihnal k mikrofonu.
“Czech Republic, are you ready?!“ Zařval a fanoušci se mohli zbláznit. Poskakovali, nebo rovnou plakali. Rozezněly se první tóny písně Wretched and Divine. Lidé si prozpěvovali text společně s Andym, který se šťastně usmíval.
Mia však mohla oči nechat jenom na jednom člověku, stojícím na pódiu. Ten člověk držel v ruce černobílou kytaru a plně se soustředil na hraní. Jeho prsty střídaly různé akordy rychlostí světla, že bylo skoro nemožné je stíhat sledovat. Zběsile „mlátil“ hlavou do rytmu, očividně se vychutnávajíc hru a atmosféru, kterou tato chvíle měla. Jedna píseň střídala druhou, až se dostali k úplně poslední, prakticky hymně, Fallen Angles.
“We scream ,we shout
we are the Fallen Angels!
We scream, we shout
Whoa-oh, whoa-oh-oh-ohh
To those who sing alone
No need to feel the sorrow
We scream, we shout
Whoa, We are the fallen angels!!“
Pak se něco stalo, možná se jí to jenom zdálo, ale ten pocit byl tak silný, že by si to vysnít nemohla. V jedné vteřině, na jeden krátký okamžik, se kytaristovy modré oči zabodly do těch jejích. I když to byla jen vteřina, cítila, jakoby jí do srdce a duše vypálil obrovskou díru. Skutečně jakoby do ní mohl vidět, vidět její život. Dokonce i koutky jeho úst se vytáhly do nepatrného úsměvu. Zavřela oči, aby si ten okamžik vtiskla do paměti. A než se nadála, koncert skončil, hudba utichla, pět andělů z pódia zmizelo někde vzadu, kam ona už nemohla. Se smutným úsměvem na tváři, ale s hlavou vzpřímenou odcházela pryč, na vzduch. Nadechla se. Cítila vodu, která se brzy začala snášet z nebe. Nechala kapky, aby jí smočily vlasy, zvrátila hlavu, a nechala dopadnout vodu na její tvář. Milovala déšť, jako malá v něm tancovávala, teď jen stála, usmívala se a držela se za paže.
“Are you alright?“ Ozval se za ní povědomý hlas. Otočila se a nemohla uvěřit svým očím. Stál za ní a mile se na ni díval. Vzpamatovala se a pokývala hlavou. I tak ze sebe však začal černovlásek sundávat tlustou mikinu, kterou dívce přehodil přes ramena.
“Bude ti zima.“ Konstatovala. On však jen zavrtěl hlavou.
“Máš ráda déšť?“
“Jo.“ Kuňkla. V jeho přítomnosti bylo těžké i jen klidně mluvit. Chvíli jen tak stáli, mlčeli. Někdo na něj však zezadu zavolal, že je čas jít. Mia mu chtěla vrátit jeho bundu, ale on jí vzal za ruce a donutil ji, aby dlaně pevněji sevřela.
“Nech si ji. Ať na mě nezapomeneš.“ Mrkl a otočil se na patě. Po pár krocích se však zastavil, otočil se zpět, rychlými kroky se k ní vrátil. Vzal ji jemně za boky a vtiskl jí malý polibek na tvář tak, aby se jeho rty něžně dotkly koutku jejích rtů. Poté se s ní rozloučil a utíkal do tourbusu.
Ona tam stála dál, dívajíc se, jak se vzdalují pryč. Když jí zmizeli z dohledu, prsty si přejela po místě, kde ji políbil, a v druhé ruce svírala mikinu, která krásně voněla. Po něm. I po cestě domů ji to místo příjemně pálilo. Nebyla smutná, ani zklamaná, ale neskonale šťastná. Byť s ním strávila jen pár okamžiků, nic je už nepřekoná. V hlavě se jí vynořil text jedné písně, která vše dokonale vystihovala.
You always want the one
that you can’t have
Cause‘ love isn’t always…
You are the best romance
I’ve never had
Cause‘ Love Isn’t Always Fair…
