Jako každý den se vzbudila s řinčením budíku. Otráveně zabručela a hrubě zvonění vypnula. Posadila se a prohrábla si své dlouhé vlasy. Cestou do koupelny si protřela unavené oči, následně provedla ranní hygienu, vlasy si upravila do klasické patky, nalíčila se černými stíny a oblékla se jako vždycky. Černé upnuté tričko, černé rifle, koženou bundu a tenisky. Nestačila se ani nasnídat, nestíhala. Koupila si u stánku silnou kávu a dál spěchala do práce. Bože, co by dala za to, aby si mohla dovolit auto. Všechno by bylo o tolik snazší.
Rozrazila dveře od obchůdku, ve kterém pracovala. Byl to metalshop v jednom velkém nákupním centru. Nemohla říct, že by tržby trhaly rekordy, ale nemohla si ani stěžovat. Skočila do skladu, aby vzala další kousky oblečení a doplnila je do regálů, zkontrolovala všechny drobnosti a mohla otevírat. Bylo to sice s asi čtvrt hodinovým zpožděním, ale v tuhle dobu tu bývá velmi málo lidí.
Posadila se za pult, vytáhla svůj sešit, tužku a začala si čmrkat jakési obrázky, které na první pohled vypadaly chaoticky, ale ona jediná věděla, že mají smysl. Uběhly as tři hodiny, když se dveře od obchodu otevřely a vešlo do nich několik dívek a chlapců. Oplatila jim pozdrav a dívala se, co přesně hledají, aby jim mohla případně pomoci.
“Kožené bundy?“ Zeptal se jeden kluk s krvavě rudými vlasy. Dívka ukázala směrem, kde jich viselo požehnaně.
“Nová kolekce. Se cvočky jsou podle mého nejlepší.“ Usmála se a mířila pomalu za nimi.
“Jo, taky se mi líbí.“ Přitakalo pár lidí ze skupinky. Koukli se na cenovku. A udiveně hvízdli. “239 dolarů, jo?“
“Jo, trochu pálka. Kdybych mohla, dala bych to za míň.“ Zasmála se černovláska. Nakonec z jejího obchodu odešlo několik triček, náramků a jedna z bund.
Zrovna počítala tržbu, když někdo opět vešel. Zvedla hlavu, ale osoba byla moc rychlá, mohla tak jen postřehnout podivnou barvu jeho vlasů. Taková hnědočervená.
“Můžu vám pomoci?“
“Ehm… vlastně jo. Hledám rukavice bez prstů.“ Ten hlas jí byl tak zatraceně povědomý! Ale nemohla si ani za Boha vzpomenout, odkud ho zná. Nemusela však tápat dlouho, protože když uviděla mnohačetná tetování na rukou, opálenou kůži a hluboké hnědé oči, měla jasno. Chtělo se jí ječet, skákat radostí, plakat. To všechno dohromady, ale jediné, na co se zmohla, bylo jen neomalené civění na osobu, kterou obdivovala od doby, kdy ji viděla poprvé. Muž se na ni pobaveně koukal, ale nemohlo mu ujít, jak krásná je. Měla nádherné oči, které byly dokonale zvýrazňovány černými stíny a linkou, čímž vynikla jejich barva. Usmál se na ni, zaplatil a už se otáčel na patě s tím, že odejde, ale než se vzpamatoval, jeho tělo se rozhodlo udělat něco jiného. Vrátil se k ní.
“V kolik dneska končíš?“ Zamrkal a v rukách si pohrával s koženými rukavicemi.
“J-já…“ Koukla se na hodiny. “Už bych měla mít dávno zavřeno.“ Zasmála se nervózně a prohrábla si vlasy. Nemohl se na ni vynadívat, byla roztomilá.
“Dobře. Počkám, dokud to nezavřeš a někam si vyjdeme. Co ty na to?“ Srdce jí vynechalo úder. To se jí jenom zdá. Nemůže to být skutečné. Od jak živa to byla šedá myš, mnohdy i vyvrhel společnosti, potom si sem nakráčí basák její oblíbené skupiny a někam ji zve? To se asi musela praštit do té hlavy opravdu hodně.
“Nechci otravovat. Mrzí mě to, ale… takhle to bude lepší.“ Za tuhle větu si chtěla nafackovat. Opět se jí povedlo odehnat štěstí, které ji mohlo potkat, a kdo ví, možná i láska. Nechala ho jít.
Pozhasínala světla, zamknula a odešla domů. Cítila se tak divně prázdně, jakoby jí někdo vyrval podstatnou část jejího srdce a proměnil ho v prach. Z jejích očí se linuly malé slzičky, které pokaždé hrubě setřela, snažíc se na dnešek nemyslet a říkat si, že je to to nejlepší, co pro něj mohla udělat. Má na lepší, krásnější dívku. Takových, jako je ona, jsou tucty.
Vlezla pod horkou sprchu, udělala si čaj, ale nic nepomáhalo.
Uběhl den, dva, týden a ona se pořád cítila jako tělo bez duše. Nechtěla se mu vnucovat, nechtěla vypadat, jako šílenec, který ho sleduje, ale musela ho najít, i kdyby musela projít celé Státy. Procházela internet, ale vše bylo marné, samé falešné adresy. Rozhodla se tedy vyrazit sama do ulic a najít ho. Přetáhla přes sebe šedivé tílko, koženou vestu, rifle a boty. Ulicemi se šourala pomalu, hledala jakékoli stopy, sledovala lidi, nebo se dívala do země a kopala do kamínků.
A když už t chtěla vzdát, uslyšela jeho hlas. Roztěkaně se kolem sebe podívala a schovala se za mohutný sloup jednoho z domů. Zrovna vycházel z domu a skláněl se pro dnešní výtisk novin, přitom se snažil odhánět svého psíka, který se mu motal pod nohama. Skousla si ret a detailně si jej prohlédla. Měl upnuté rifle a ještě těsnější tílko, mohla tak vidět provazce jeho svalů. Zvedl zrak a ona se víc natiskla na kamenný povrch, doufajíc, že si jí nevšiml. Ano, našla ho, ale… co by mu tak měla říkat? Odmítla ho a bylo by hodně hloupé se teď vracet s tím, že si to rozmyslela.
“Bože, já jsem tak pitomá!“ Okřikla sama sebe, neuvědomujíc si, že to řekla až moc nahlas. Ashley přimhouřil oči a potom o krok přistoupil. Byl naproti přes ulici, ale všiml si jí. Nemohl si být úplně jistý, ale něco mu říkalo, že je to ta dívka, která ho v tom obchůdku nedávno odmítla. Asi jedna z prvních, možná vůbec prvních, která mu odolala. Rozhodl se, že něco zkusí. Otočil se a udělal krok směrem k domu.
“Počkej!“ Zaslechl její hlas, který pro něj byl jako pohlazení po duši. Otočil se a nepatrně se pousmál. “Moc-moc se ti omlouvám.“ Začala potichounku, žmoulajíc cíp svého tílka. Nevěděla, co víc mu říct, byla v rozpacích a trochu vystrašená.
“Asi zase už půjdu.“
“Teď počkej ty.“ Zamumlal, když se k němu otáčela zády. “A nechtělas ještě něco?“ Podíval se jí nesměle do zářivých očí a očekával odpověď.
“Chtěla ale… já vím, že se to nesmí.“ Zamračil se, ale všechny jeho myšlenky byly rázem odsunuty někam stranou, když se drobná dívka opřela o jeho hruď, stoupla si a vtiskla mu nesmělý polibek na měkké rty. Odtáhla se a užuž se chtěla omluvit, ale tentokrát to byl on, kdo se k ní přiblížil. Přitáhl si ji za pas a políbil. Tentokrát vášnivěji, než před tím. Popadl ji do náručí a zatočil s ní ve vzduchu.
“Jsem strašně rád, že jsem tě potkal, ale… pořád neznám tvoje-“
“Tyna, jsem Tyna.“ Palcem přejel po jejím červenajícím líčku. Z nebe se snesla kapka vody. Oba se podívali nahoru, bylo jich čím dál víc. Jiní by se začali schovávat do svých domů a déšť by proklínali, ale oni se místo toho začali pod kapkami zamilovaně líbat a užívat si dotyky, kterými se vzájemně obdarovávali.
Možná to zní jako klišé z klasických béčkových amerických romantických komedií, but… Still better Love Story than Twighlight ;)
Snad jsem tě nezklamala! :)
