Stay Yourself (Selection)

⚜ 2. kapitola ⚜

     Když následující den chystám večeři, je v našem domě ubíjející ticho.

     Zastávám své povinnosti a chystám jídlo pro celou svou rodinu - už to dělám automaticky. Před třemi lety, kdy jsem už byla schopná mámě v domácnosti pomáhat, jsme se domluvily na jednom určitém pravidle - jeden den vaří ona, druhý já. Další opět ona a já ji vystřídám ten čtvrtý. Byla to záminka k tomu, abych ji nechala si odpočinout. Pracovala celé dlouhé dny a to jenom kvůli tomu, abychom měli finance na vše, co jsme potřebovali.

     Samozřejmě, v té době jsem si začínala hledat práci i já sama. Nechat rodiče pracovat a vydělávat samotné mi přišlo sobecké. Hodně mých vrstevníků na to vůbec nemyslela. Povalovali se - a pořád se povalují - doma a nechávají na svých rodičích naprosto všechno. Přijde mi to nezdvořilé. Tito lidé se o nás starali skoro dvě desítky let, dělali vše pro to, abychom se cítili dobře, a my jim to přece musíme jednoho dne oplatit.

     Jako první do jídelny přijde Kayder. S knihou v ruce - nepochybně - obejde stůl a sedne si na jeho obvyklé místo. Přes jeho rameno si letmo všimnu, že si čte něco o rubínech.

     Pár minut po něm, když už na talíře rozděluju špagety - oblíbené jídlo mě a měho bratra - , se k nám přidá i máma s tátou. I přestože je nevidím, vím, že jsou jejich výrazy ztrápené. Vidívám je tak už několik dní - proč by to dnes mělo být jiné?

     Podle zvuků odsunujících se židlí pochopím, že už všichni kromě mě sedí na svých místech a čekají. Posypu každou z porcí zbytkem sýru, který bych měla v následujících dnes koupit, a jeden talíř za druhý položím před svou rodinu. Tátovi, mámě, Kayderovi, vždy v tomhle pořadí. Podám jim každému vidličku a nůž, vezmu si svůj talíř a sama si jdu sednout za nimi - ke kulatému stolu naproti tátovi.

     Popřeji všem dobrou chuť. Máma se na mě jen upřímně pousměje, táta hned začne jíst a Kaider si vedle talíře se špagetami opět otevře svou knihu. Po dobu večeře se mezi námi ozve tak maximálně mámino napomenutí jeho směrem, že je to neslušné. Zbylé tiché chvíle úspěšně vyplní napětí vládnoucí v našem domě už nějakou dobu. Je to jako by nechtělo odejít. Jednoho dne se tu prostě objevilo s nádhernou zdobenou obálkou z drahého papíru s okrasným písmem a od té doby se taky přiživuje na naší beznaději. Nevíme, co si říct, abychom se opět nedostali k tématu, kterého se všichni tak bojíme a proto nemluvíme, jen dýcháme a utápíme se v tom napětí každým dnem víc.

     Troufala bych si říct, že to dnes došlo až tak daleko, že mě tato situace dusí. Přistihla jsem se, jak mi vaření večeře slzí oči - a nebylo to z toho, že bych krájela cibuli, věřte mi. Jednoduše začínám mít toho ticha, které v našem domě v posledních dnech zavládlo dost.

     Dnešní večeře je jen další část těchto rozpaků. Jediné, co se mi dostává k uším, je cinkání příborů o talíře a hlasité dýchání Kaidera, který opět dostal rýmu. Má ji často, někdy si říkám, že možná i celý rok.

     Jakmile všichni dojí, sklidím čtyři talíře ze stolu a položím je do umyvadla. Zatímco rodiče s Kaiderem odchází k televizi, na které se zanedlouho objeví tváře královské rodiny a moderátora Nyela Wrighta, já pustím vodu a začnu nádobí pečlivě umývat. I při této činnosti mě zastihne beznaděj. Stojím tady totiž sama - ne s mámou po mém boku, která se společně se mnou směje tátovým vtipům ohledně chování moderátora zpráv.

     Chybí mi to. Nikdy bych neřekla, že naši rodinu dokáže tak moc rozhodit jeden jediný dopis.

      Mám studenou vodou umyté dva talíře, když z obýváku zaslechnu znělku zpráv. Slyším, jak táta záměrně zhlasí zvuk, až tak abych jej slyšela i já. Toto gesto mi dodá alespoň malou naději - něco se přece jen nezměnilo.