Stay Yourself (Selection)

⚜ 3. kapitola ⚜

     Den po zprávách - v pondělí - kráčím hlavní ulicí Clermontu s výplněnou přihláškou v ruce společně se svým bratrem. Míříme k městskému úřadu, budově jen tři ulice od našeho domu, kde se už teď - přestože je ráno - tvoří dlouhé řady dívek s jejich doprovody. Čekala bych, že když už je to přes týden, co byly dopisy rozeslány, tak se řady čekající na odevzdání přihlášky zmenší. Je to ale právě naopak - každý den kolem úřadu chodím a davy lidí jako by se spíše zvětšovaly. Nikdy jsem si nevšimla, že v našem městě žije tolik lidí.

     Po mém boku kráčí Kaider - překvapení pro všechny matky v okolí. Většina zájemnic s sebou vezme své rodiče jako nejbližší podporu při tam důležitém rozhodnutí. Já ne. Od včerejška, co mi rodiče dovolili se Selekce zúčastnit, se sice nálada v našem domě zlepšila, ale ne až tak, abychom se chovali jako dřív. Máma i tak předstírala, že stále čte a můj táta se snažil protřídit papíry ohledně naší firmy, kterou plánoval prodat. Nebyl to moc lehký krok.

     Právě kvůli tomu se ke mně přidal Kaider. Ani jeden z nás nechtěl rodiče zatěžovat další starostí a nemínili jsme u nich opětovně probudit pocit úzkosti.

     Co se týče mě, jsem stále na pochybách. Nevím, jestli to mám udělat, či ne - nechci zbytečně trápit rodiče a kdyby to náhodou vyšlo, nemíním je opustit. Jediné východisko z této situace je nehlásit se tam. Sice by to znamenalo špatnou zprávu pro mé srdce, které si stále stojí za tím, že by se chtělo do paláce dostat, ale byla by to dobrá zpráva pro mou rodinu. Zůstala bych s nimi navždy a nemusela je opouštět.

     Kaider se mi to ale snaží vymluvit. Včera po zprávách přišel za mnou do pokoje a ponoukal mě k vyplnění té přihlášky. Vždy, když jsem zaváhala, mi z ruky vzal propisku a začal vyplňovat přihlášku za mě. Máme podobný rukopis, nikdo si toho ani nevšimne.

     A tak se rozhodl jít dnes se mnou - i když při pohledu na dlouhé řady přemýšlím, jestli toho za chvíli nezačne litovat. Náš městský úřad není nijak veliký. Má dvě patra, malinká okna vsazená hluboko do zdí a rovnou střechu jako většina domů bohatých Druhých. K Selekci přizpůsobili čtyři okna, ve kterých sedí unavené pracovnice říkajíc děvčatům, co mají dělat. Takhle z dálky jejich výrazy nevidím, ale jsem si jistá, že šťastné nejsou.

     S Kaiderem se postavíme do řady úplně nalevo. Přijde nám nejkratší a taková, která se rychle posunuje. Doufám, že to nebude trvat nějak zvlášť dlouho - je odpoledne a já mám doma ještě kopu práce.

     „Kay!"

     Hlas, který na mě zavolá, moc dobře znám. Když se totiž otočím, spatřím zrzavé vlasy člověka, kterého každý den potkávám přes ulici. Naproti mě kráčí s roztaženýma rukama Ruby Wareová, naše sousedka, se svou mámou Emelie. Bydlí v domě naproti nás již odjakživa. S o rok mladší Ruby, které je momentálně šestnáct, mě sedmnáct, jsem vyrůstala už od batolete. Naše mámy se spolu dost baví - hlavně kvůli tomu, že spolu dříve sdílely kastu.

     Wareovi jsou Pátí. Rubyin táta je malíř - nesmírně nadaný malíř. Některá jeho díla jsou vyvěšená u mě v pokoji ještě z dob, kdy mi vždy daroval na narozeniny. Její máma zpívá, stejně tak jako dříve zpívala ta má. Ještě je někdy slyšívám společně, když je u nás Emelie na návštěvě - mohla bych je poslouchat pořád. Poté tady je Rubyina mladší sestra Jodie. Je to taková mladší kopie Ruby samotné - divoké zrzavé vlasy, zelené oči, plné rty a postava malinko spíše klučičích rozměrů. Wareovic ženy nikdy nebyly moc ženský typ, říkala mi kdysi Emelie. Prý neměly nikdy moc výrazné boky či hrudník, ale že to nikdo moc neřešil. U Pátých si stejně všichni mysleli, že jsou jejich štíhlé postavy důsledkem málo jídla - nikdo to ale nebyl odvážný vyslovit nahlas. Kromě Druhých teda, ti jsou drzí dost i na to, aby řekli něco takového a udělali z toho urážku.