Stay Yourself (Selection)

⚜ 4. kapitola ⚜

     Dny od pondělí, kdy jsem šla s Kaiderem odevzdat přihlášku na úřad, uplynuly jako voda. Zdá se mi to jako včera, když jsem procházela hlavní ulicí Clermontu s vyplněných papírem, který působil přepychověji než kterýkoli jiný, jež jsem kdy držela v rukou a snažila se povzbudit dámu, která celý den - možná i týden - říkala neustále jednu a tu samou větu.

     Přes týden jsem nedělala nic závažného - chodila jsem do tátovy firmy pomáhat s nějakými papíry, uklidila celý dům, trénovala hru na klavír (alespoň hodinu denně, jak mi máma vždy kladla na srdce) a uvařila několik večeří. Všechno to s poněkud úzkostnou atmosférou, ale stále to nebylo lepší než minulý týden.

     Máma se zatím o Selekci více neotevřela a vše, co jsem se o té době z jejího mládí dozvěděla, bylo pomocí Emelie, Rubyiné mámy. Ta se mi zmínila, jaké bylo to všechno pozorovat z pohodlí domova a koho tajně podporovala celá jejich čtvrť - říkala, že to nebyla královna Lynne, ale naopak jedna blonďatá milá dívka s modrýma očima. Před Selekcí prý spadala do Třetí kasty. Její rodiče byli architekti a poté, co se vrátila zpět domů, se společně s nimi architektuře věnovala i nadále - dnes je prý slavná nejen kvůli Selekci, ale také svým navrhlým budovám, jako je třeba angeleský městský úřad nebo královské stáje společně s jejich zimní zahradou.

     Netuším proč, ale dny, jako byly tyto, se stali těmi nejhoršími v posledním měsíci. Byly to dny, kdy nebylo schopné zapomenout na mou odevzdanou přihlášku, která se teď válela někde v krabici, jež převáželi do Angeles, aby se mohla vylosovat daná dívka za naši provincii. Mí rodiče byli stále více smutní a bez sebe, že mě pohled na ně donutil si připomenout, jak to u nás před zmínkou o Selekci chodilo - všichni jsme se doma smáli, vyprávěli si historky z našich neobyčejných dní, společně jsme probírali nejnovější zprávy, které jsme se každou neděli dozvídali a neustále vtipkovali nad absurdností vystupování moderátora Nyela Wrighta. Na tyto dny nikdy nezapomenu.

      Právě dnes je neděle, čas na další zprávy a v nich to, čeho se celá naše rodina bojí - vyhlašování vylosovaných soutěžících. Právě sedím u našeho jídelního stolu, kdy tentokrát máma chystá večeři - obyčejné palačinky s marmeládou z těch několika jahod, co nám tento rok vyrostly, a smetanou, které má celá naše rodina tolik ráda. Máma každému pár dá na malé talíře a podá nám je. Když se do nich zakousnu, připomenou mi přesně ty dny plné smíchu a radosti, když jsem byla mladší a jen potichu lituji toho, že už takové nadále nejsou.

     Talíře se nám vyprázdní během několika minut, i když to tiché sezení u stolu chceme všichni natáhnout na co nejdelší dobu. Bojíme se, až usedneme na pohovku do obývacího pokoje, zapneme televizi a na té uvidíme opět všechny čtyři tváře královské rodiny. Víme, že by v nás měly vzbuzovat radost a pokoru, my se jich ale bojíme - nebo ne přímo jich, bojíme se toho, co přinášejí.

     Jakmile všechny talíře ze stolu sesbírám a odnesu k umyvadlu, táta s Kaiderem se za zavrzání jejich židlí zvednou a pomalu odkráčí do obývacího pokoje, nechávajíc mě a mámu v kuchyni samotné. Na chvíli jim chci něco říct, ale nakonec to neudělám - začali bychom si povídat, jeden z nás by zmínil Selekci a všichni bychom na tom byli ještě hůř.

     Položím nádobí k umyvadlu a nabídnu se, že jej umyju. Máma mi však řekne, že jsem toho tento týden dělala už moc, že mě nebude zatěžovat dalšími věcmi - radši ať se jdu dívat na zprávy. Ja však tuším, že je to pouze výmluva. Ona sama tam nechce jít a koukat se na nadšené pohledy lidí pokaždé, když někdo řekne slovo Selekce.

     Proto radši splním její přání a přesunu se do našeho malinkého obýváku se světlou pohovkou, hranatým stolem a hnědě vymalovanými zdi, ve kterých se u stropu objevuje už nejedna prasklina. Sednu si mezi tátu a Kaidera přesně v době, kdy se na obrazovce naší televize objeví Illeyský státní znak.