Stay Yourself (Selection)

⚜ 6. kapitola ⚜

     Cesta na letiště netrvala tak dlouho, jak jsem čekala. Celou dobu, co jsem seděla na sedačkách auta, které mělo cenu asi stejně velkou, jako trojnásobný plat mámy i táty dohromady, jsem poslouchala Jeanne. Povídala mi o tom, jak to teď všechno půjde a já jsem pro jednou byla ráda za svou dobrou - i když krátkodobou - paměť.

     Jakmile dojedeme na letiště, setkám se s prvními dvěma dívkami, které budou v soutěži společně se mnou. Přesněji Lucy Clarkovou z Karolíny a Sarah Palmenovou z Kentu. Ty dvě už tam prý pravděpodobně budou čekat, protože je jejich cesta nejkratší - letiště se nachází až na severu Karolíny a od mého domova je to údajně daleko. To si samozřejmě nedokážu představit. Nikdy jsem nebyla dál než na druhé straně města.

    Teď, když na místo přijíždím v černé naleštěné limuzíně, pochopím, že měla Jeanne pravdu. Lucy Clarková, vyšší dívka s krátkými hnědými vlasy, a Sarah Palmenová, jejíž dlouhé, rovné, blonďaté vlasy jí sahají až k pasu, už totiž postávají u vchodu do letadla. Nebo je Sarah Palmenová ve skutečnosti ta brunetka a já si je akorát pletu. Jména ostatních soutěžících jsem neměla čas se nějak perfektně naučit - poznám jen pár. A tyhle dvě mezi ně nepatří.

     Jejich pohledy se hned přesunou ke mně v malinko zvědavém pohledu. Všimnu si totiž Lucy - nebo Sarah, co já vím -, jak si mě prohlédne od hlavy až z špičkám prstů. Když se k ní přiblížím, spatřím v jejích očích něco negativního. Už teď jsem si jistá, že nechci zjistit, co přesně to je.

     S úsměvem se ke mně však otočí blondýnka.

     „Ahoj, jsem Sarah," představí se mi, přičemž v duchu zajásám. Její jméno jsem totiž uhodla správně. „Ty jsi Kaytlyn, nemám pravdu?"

     „Představila bych se ti taky, ale asi jsi to už uhodla," opětuji ji její úsměv.

     „Tohle je Lucy," kývne hlavou k hnědovlásce vedle, ktera se na mě stále moc mile nedívá. „Je Třetí, já Čtvrtá."

     Musím říct, že jsem to tak nějak tušila - podle postoje a dokonce jen úpravě vlasů se toho dá hodně vyčíst.

     „Když si to tak vezmeš, všechny jsme momentálně Třetí," podotknu.

     „Cože?"

     Překvapený výraz Lucy na mě přenese její očividné pocity. „Tobě se o tom nezmínili?" zeptám se jí.

     „To bych si pamatovala," oboří se na mě naštvaně. Chvíli jí chci říct, že to přece není moje vina, ale asi bych si tím moc nepomohla. Třeba by se naštvala ještě víc. 

     „Možná je to kvůli tomu, že už Třetí jsi," hádá Sarah, „asi ti to prostě jen... nemuseli říkat, protože se nikam neposuneš."

     Lucy se ušklíbne, jako by ji to snad ublížilo. Přiznám, že to nevyznělo zrovna nejlépe. Ale řekla bych to asi stejně.

     V naší konverzaci už nadále nepokračujeme - zčásti kvůli tomu, že není o čem, zčásti - z té větší - protože k nám přijde vysoký podsaditý chlapík v obleku, kterému se sako přes objemné břicho poněkud natahuje, s tím, že je čas letět. Nastoupíme tedy všechny tři do letadla a mě se zvedne žaludek hned, jak vystoupám po schodech. Uleví se mi, když se Sarah tváří stejně.

     Malinká nevolnost při vzletu naštěstí po několika minutách pomine. Letadlo není nijak velké, je tady osm sedaček - dvě naproti sobě u každého okna -, z nichž jsou tři obsazené námi, taktéž na třech sedí každá z asistentek, které nás měly za úkol dostat na letiště - v mém případě Jeanne - a jedno připadá tomu chlapíkovi s velkým břichem.