Kiss Cam

Kapitola 1.

Můj život začal právě oním okamžikem. V ten okamžik jsem začal doopravdy žít. Pocítil jsem něco, co nikdy jindy ne. Něco, co mě donutilo, začít něco dělat se sebou a svým životem.

No, ale abyste pochopili, co tím myslím, měl bych asi začít od úplného začátku. A začnu vlastně chvílí... Asi zrekapituluji celý svůj den, kde se to odehrálo...

Byla zrovna sobota. Tak nádherný den na hokejový zápas domácího družstva, a jelikož jsem hrozně moc velký fanoušek tohoto zimního sportu, samozřejmě jsem tam šel... Doufám, že jste pochopili tu ironii, protože mám rád spoustu věcí od žraní čokolády po kopání do kamínků na ulici, ale hokej a já? Možná jako malé dítě jsem s tátou sedával na pohovce před televizí a opakoval slova, která hulákal, když naši vyhrávali, pak vždy přišla máma a seřvala nás, že malá spí. Vlastně od určitého dne nemám sporty rád. Možná leda tak pomalou chůzi... A to ještě s berlemi (které jsem stejně moc líný vzít do rukou), nebo je tak kulhavá až je to směšné. Hold, ani po tom roce jsem si na protézu ještě moc nezvykl. Vlastně jsem na tom zápase byl jenom z donucení táty. Říkal, že nemám být neustále zavřený ve svém pokoji a cpát se blbostmi.

No, a tak jsem skončil na tribuně s otcem po pravé straně a nějakým týpkem po levé. Vlastně to byl nějaký kluk, kterého vídám ve škole, ale kdo by se o něco takového zajímal, že? A táta mě ještě ke všemu oslovuje Audi... No vážně, nejsem značka auta.

„Audi, kdo si myslíš, že hraje nejlépe?" prolomí naše trapné ticho táta, který má na bundě logo našeho domácího týmu. „Podle mě jedenáctka." konstatuje a místo zápasu pozoruje moji reakci.

Jen zamyšleně nakrčím nos i čelo jako nějaká veverka. „Jedenáctka ne, to je Cameron, ten tupec, co ti minule nezaplatil celou částku a zdrhl. Ale osmička je fajn."

S otcem nemáme moc dobrý vztah už... Vlastně už od té doby, co se to stalo. A ani s mámou, když už jsme u toho. Prostě a jednoduše jsem se po tom incidentu uzavřel před okolním světem a bavím se s ostatními jen v nejnutnějších případech.

Pak už nastalo napjaté ticho. Tedy metaforicky... Ono ticho vůbec nebylo. Jen mezi náma dvěma. Já mluvit nechtěl a on se párkrát nadechoval k tomu, že něco řekne, ale nakonec si to rozmyslel. Jaká to ironie, když se rodič bojí oslovit své dítě!

Když přišla přestávka, bylo to jedna dva... No, ne moc dobrý zápas. Ale to mě nezajímalo. Třeba závody v tom, kdo sní nejrychleji talíř něčeho, co vypadá jako zvratky... To je zábava, ale tohle? Nic. Nuda.

Bezpochyby jsem se musel tvářit jako ten největší pesimista na světě, který zjistil, že má sníst pavouka... Což nebyl úplně nejlepší nápad, protože jsem jaksi zjistil, že...

„Jelikož se přestávka nečekaně prodloužila, přichází na řadu váš oblíbený Kiss Cam! Tak, kdopak to dnes bude?" ozvalo se z reproduktorů a na obrazovce se objevil rámeček, ve kterém se míhali lidé jeden za druhým. Všichni fanoušci se napjali a jen doufali, že to nepadne na ně. Proč by taky chtěli, že? Oni si raději užijí pohledy na líbajícího seniora a mladou studentku, než aby to museli udělat sami. Mně to bylo fuk. Seděl jsem znuděně na sedačce a jen čekal až tahle celá trapnost skončí.

„Á, těmhle máme skvělé dva adepty. Dneska si zakryjte oči, vážení, máme tady dva mladé muže!"

Jen ze zvědavosti jsem zvedl pohled, abych zjistil, o koho se jedná, ale to, co jsem uviděl, mi doslova vyrazilo dech. Já a... Ten idiot vedle mě?! Si dělají prdel ne?

No, jenomže mi to bylo přeci šumák, ne? Takže jsem nad tím jen pokrčil rameny a otočil se na toho... Eh, ani určitou barvu vlasů nemá... Takovou směs oříškové a karamelové.

Ten kluk už byl na mě otočený a jen si mě sjel pohledem, načež se zašklebil, jako by mu do pusy strčili citrón. A já si byl jistý, že se tvářím podobně.

„Tohle je pěkně pitomý." řekl a já nad tím jen otráveně protočil očima. Chytil jsem ho za zátylek a přitáhl si ho těsně k sobě. Byl cítit po zimě a vanilce. Skvělá kombinace...

Cože?!

„Nekecej, ať to už máme za sebou." Zamručel jsem a jednoduše zničil mezeru mezi námi. Slyšel jsem, jak nějací lidé znechuceně bručeli, někteří pištěli a fandili... Ale to mi bylo v tu chvíli jedno, protože...

Kurva! Co to je za pocit?

No, a tak vlastně teď sedím na sedadle, svoje rty mám přilepené k tomu klukovi s piercingem v obočí, a tělem mi proudí nepoznaný pocit. Adrenalin. Život... Tohle jsem nepocítil ani nepamatuji. Takovou směsici pocitů, která by mě nutila začít se smát.

Ale to neudělám. Místo toho se odtáhnu a zpět se zapřu do sedadla. Cítím na sobě ještě překvapený pohled toho kluka i táty, ale neřeším to.

Alespoň ne navenek, protože v hloubi nitra doslova šílím.

Tak jak se vám zatím líbí hlavní postava? Jsem celkem zvědavá, jak na vás Audi působí.
Doufám, že jste si čtení užili!
Za každý váš hlas i komentář budu moc vděčná!

Vaše Eiffelovka! ;*