Kiss Cam

Kapitola 16.

Nakonec jsem do té školy stejně šel. Sice jsem musel vypadat jako oživlá mrtvola, a kdybych nenasadil lhostejný výraz, jsem si jist, že bych vypadal spíš jako zubožená hromádka neštěstí. Učitelka na můj příchod ani nějak nereagovala. Asi už vzdala snahu ze mě udělat včas přicházejícího člověka.

A teď sedím na poslední hodině, mlčky zírám do prázdna a namísto učitelky se mi v hlavě přemítá dnešní rozhovor. A taky čin, který chci spáchat hned po téhle hodině. Nebojte, vražda to není... No, pokud se nezhroutím já, tak žádná smrt nikoho probíhat nebude. S Fayou jsme se totiž po naší slabé chvilce domluvili, že to zkusím. Že zkusím dát Zenovi ještě jednu šanci, aby dokázal, že mi může být blízký i přes to, že mi jeho bratr zabil sestru. Dneska je hold přelomový den. Den, kdy konečně zatnu zuby a vyjdu ven ze své bubliny.

Zazvoní a studenti nedbají na křik učitelky, že hodina ještě neskončila, a radši utekli ze dveří světelnou rychlostí. Já protentokrát spěchám taky. Chci ho zastihnout, abych ho mohl o něco požádat. Spíš ho pozvat. A jeho kamarádku též, když už jsme u toho.

Pajdavou rychlou chůzí, se doplazím do spodního patra, kde už se to začíná vyprazdňovat, jelikož je dneska slunečno, dokonce i sníh roztál a chodníky stihli uschnout, takže se všichni vypařili na pokec ven.

Mezi lidmi ho nedokážu zahlédnout, takže si rychle vytáhnu batoh ze skříňky, zamknu ji a pomalu se prodírám mezi studenty ke skříňce, kde jsem ho potkal minulou středu. Teď mi vlastně teprve došlo, jak krátce se známe, a můj život za ten týden nabral úplně jiný směr. K lepšímu? To zatím nevím.

Stojí tam. Stojí tam, vedle něj tmavovláska a vypadá rozházeně. Tohle jsem mu udělal já? Je to z toho, že jsem se tolik naštval a jednoduše ho zavrhl? Proč se tváří tak ztrápeně? Nechci, aby se tak tvářil. A hlavně ne kvůli mně... Je to vůbec kvůli mně?

Z myšlenek mě vytrhne, až když do mě narazí náhodný student, který se chystá zavrčet nějakou urážku, ale když zjistí, s kým má tu čest, radši se omluví a zdrhne za svým kamarádem. Měl bych mu asi poděkovat, jinak bych tady mohl prostát do pozdního večera a polemizovat nad tím, jaký je důvod Zenovi nervozity.

Zhluboka se nadechnu a udělám pár kroků dopředu, načež si odkašlu, abych na sebe upoutal pozornost. Přesně, jak jsem předpokládal, sebou oba cuknou, ale nakonec se každý otočí s úplně jiným výrazem. Zatímco Lilyin je překvapený, ale radostný, Zenův je polekaný a zmatený.

„A-Audene? C-Co tady d-děláš?" vykoktá chlapec s pistáciovou zelení v očích.

Mám chuť se otočit a utéct, ale ne. To neudělám. Tudíž i přes to, že se mi bezpochyby třesou ruce, s odhodlaným hlasem prohlásím. „Přišel jsem se omluvit. Omlouvám se, Zene. Za to, že jsem v sobotu tak vyjel." Na konci už můj hlas slábne, dokud neutichne, a já jen čekám, jak zareaguje.

Začínám se vracet do starých kolejí! Jenom necelých 500 slov. No, copak si o tom myslíte? Myslíte, že už je konec? Mohu vám prozradit (a ono to asi není ani to tajemství), že se už blížíme ke konci. Závratnou rychlostí. Možná sedm, možná čtyři, možná dvanáct kapitol. Ale myslím, že podle předcházející věty je jasné, že dvanáct to určitě nebude. 

MÁTE NĚJAKÉ NÁVRHY, JAK TO SKONČÍ? Celkem by mě zajímalo, co si myslíte vy. Jestli se Aud zbaví svého traumatu, nebo něco jiného, co se chystá udělat... 

Nicméně přeji dobré ráno!
Vaše Eiffelovka! ;*