Sedm Střípků Světla

3. Předvolán

„Žijící legenda se uráčila přijít domů?" zasmála se mi Carolin, když jsem přišel domů a práskl za sebou dveřmi.

„Haha." ironicky jsem napodobil zvuk smíchu a švihl svou tašku do rohu místnosti. „Hodina šla blbě kdyby ses ptala.." vyčítavě jsem se na ni potom podíval.

„Ale já jsem se neptala." vypadala, že za chvíli ze svého "zábavného" prohlášení pukne buď smíchy nebo hrdostí, ale viděla že mám dneska fakt špatnej den, tak se udržela.

„Co se stalo?" najednou jakoby si všimla že jsem se nesmál. Nervózně si upravila jeden z mnoha pramínků svých kaštanově hnědých vlasů spletených do roztřepeného copu a udělala pár kroků ke mně, jakoby mi chtěla pomoct s tíhou hanby, kterou jsem stejně neměl.

„Znáš Amadana, ne?" zeptal jsem se a otočil k ní hlavu, očima ptajíc se, jestli můžu ve své mluvě pokračovat, aniž by došlo k nedorozumění.

„To je takový ten světlovlasý? Ten tvůj cvičný soupeř!" bodla prstem v mém směru, jako by přišla na kdoví jak převratný vynález a doširoka vykulila své zelené oči.

„Jo přesně ten!" napodobil jsem její obličej a postoj, a třepal jsem jí před obličejem nataženým prstem.

„Tak toho nemám rád." naposledy jsem důrazně švihl ukazovákem proti ní a začal své zpocené oblečení házet po jednom kusu do koše se špinavým prádlem.

„Ahá!" dlouze kývla hlavou, ale pak se zarazila. „A proč?"

„Protože mě celkem často urážel.." neotočil jsem se na ni, jenom pohodil rameny a dál se věnoval špinavému prádlu s košem... Teda... Špinavému koši s prádlem... Vlastně koši se špinavým prádlem, sakra...

„Urážel?" poslední část slova zdůraznila, aby vynikla minulost.

„Třeba už přestane. Co já vím?" znovu jsem pohodil rameny a konečně se dostal od pletené nádoby zvané koš.

„Tys mu něco provedl?" zeptala se nedůvěřivě. Zpozoroval jsem, jak se jí ve slově provedl zachvěl hlas. Nikdy neměla ráda násilí.

„Ne..." polkl jsem před svou odpovědí a záporně zavrtěl hlavou.

„Nelži!" vypískla jako malá myš. Popravdě mi myš dost připomínala. Ale ze všeho nejvíc veverku. Malinkou, střapatou, zrzavou veverku, která se zdála být sice křehká, ale uvnitř byla pevná jako skála. Měla jasně stanovená pravidla, ve kterých bylo psáno, že lhát se nemá. To totiž vždycky velmi dobře odhalila.

„Když ono to bylo omylem..." pokusil jsem se vymluvit. Vymluvit lží. Bylo to k ničemu. Carolin vypadala že přesně věděla co se stalo, aniž by tam byla.

A ten pohled. Ten pohled, kterým se na mě podívala. Ten pohled mě svrběl pod kůží a prolézal mi až do morku kostí, který se ve mě rázem skoro vařil hanbou. Tomuhle pohledu jsem se nikdy nedokázal postavit čelem.

„Sice to možná má zlomený, ale zasloužil si to!" vyhrkl jsem z posledních sil, jen aby už ten pohled povolil. Její mučící techniky vždycky efektivně zabíraly.

„A copak jsi mu zlomil?" nadzvedla lehce obočí a sklonila autoritativně hlavu. Její pohled na mě působil jako cedník, kterým nikdy žádná lež neprotekla.

„...nos..." zakňučel jsem tak potiše, že jsem to i sám pomalu přeslechl. Doufal jsem, že to nezaslechnou i její uši. Doufal jsem marně.

„A pročpak jsi to udělal?" založila si ruce na hrudi, zvedla hlavu a zvysoka na mě výhružně pohlédla, když v tom...

Někdo zaklepal na dveře. Klepal tak horlivě, div ty dveře nevyrazil pěstí.
„Ve jménu královny otevřete!" křičelo sborově několik mužských hlasů a nepřestávalo bušit do dřeva oddělujícího vnitřek a vnějšek mého a Carolininého domu.

S polknutím jsem pohlédl na Carolin a ta místo toho, aby otevřela, našpulila své růžové rty.
„Tvoje práce?" pohodila hlavou ke dveřím a propíchla mě pohledem.

„Doufám že ne." konejšivě jsem se usmál a zmizel jsem jí z dohledu do předsíně. V duchu jsem děkoval osudu, že mě nenechal v mučírně déle než jsem si zasloužil.

Užuž jsem bral za kliku, když v tu chvíli se rozletěly dveře na všechny strany a dovnitř napochodovalo několik vojáků, které jsem poznal podle uniforem a způsobu komunikace s jejich poddanými.

Jeden se vyprsil přímo mezi světnicí a předsíní, a rozmotal nažloutlý pergamen. Pak se zahanbeně rozhlédl a papír rychle otočil, aby si nikdo jeho omylu - že ho rozmotal opačně - nevšiml.

Musel jsem vydat přiškrcený hrdelní zvuk, značící posměch, protože už jsem to nemohl vydržet, ale Carolin mě spražila pohledem, jako by mě právě ožehl drak.

Naši pohledovou komunikaci však přerušilo odkašlání si toho muže, který hned na to spustil:
„Ve jménu královny Panthery Ley Margarety Alžběty a celého království je ti rozkázáno se s námi vydat na hrad, naňž jsi předvolán naší nejkrásnější, nejmoudřejší, nejobětavější, nejjasnější a nejmocnější královnou. Neodevzdáš-li se dobrovolně, odvedeme tě jako zajatce!" smotal papír a naznačil hlavou a podivným zvukem, aby se mě dva muži z jeho oddílu chopili a vyvedli mě z domu.

„Nikam s váma nejdu!" zavrčel jsem a založil si ruce na hrudi.

„Půjdeš s námi tedy jako vězeň!" zaburácel hluboký hlas vojáka, kterým ještě před chvílí četl. Byl jsem si jistý, že mě chtějí naverbovat do vojska naší "nejoblíbenější" královny, která se o svůj lid absolutně nestará. Utrácí státní peníze za drahé látky, koberce a šaty a já nevím za jaké hlouposti ještě. Její rádcové, kteří vládnou stylem regentů, ikdyž papírově vládne královna, jí pořád melou do hlavy, že když bude válčit s vedlejšími královstvími tak jí to přinese bohatství. Zatím to přineslo jen prohru.

Neměl jsem ale čas nazbyt. Dva muži, z nichž jeden holohlavý, podsaditý a druhý vysoký, na hlavě toho taky moc nemající, se proti mě rozešli s takovou vervou, že jsem popravdě myslel, že se mi snad budou v boji rovnat.

Obratně jsem se sehl a parakotoulem proskočil mezerou, kterou mi vytvořili mezi sebou. Zvedl jsem se a rozběhl se na druhý konec místnosti k oknu, a než oni se tam přes svá pivní břicha dokolébali, byl jsem ten tam.