Sedm Střípků Světla

11. Ozvěna vlčího vytí

V těch místech mnou projelo mravenčení. Měl jsem strach a vyděšeně se díval do jeho neústupného pohledu.

„Takže co to má znamenat?!“ procedil skrz zuby Hiran a výhružně se malinko dotkl nožem mého krku.

„Chtěl jsem najít jeskyni ty blbečku!“ bál jsem se i polknout sliny, abych se nedotkl ostří dýky znovu.

„Hirane nech toho! Potřebujeme ho!“ přidala se na mou stranu ta holka.

„Jo potřebuješ mě.“ zašeptal jsem a pousmál se. Nechtěl jsem ho naštvat, ale ten jeho pohled plný rozhodování jsem nemohl nechat bez reakce.

„Ještě jeden tvůj úšklebek a na tomhle světě končíš!“ zakřičel a oddálil nůž od mého krku.

Úlevně jsem vydechl.

„Jestli do pár chvil nenajdeš jeskyni tak už ten pohyb dýkou nebudu jenom naznačovat jasný?“ propálil mě pohledem a čekal na můj souhlas, kterého se nedočkal. Místo toho jsem se rozešel lesem a začal se rozhlížet po jeskyni. Slyšel jsem za sebou, jak si o mě šuškají ta holka a Hiran.

„...k čemu nám je?...“
„...Hirane přestaň, nebudeš mu nic dělat...“
„...královně je to ukradený. Není chytrej, ani dobrej v boji tak nechápu, k čemu nám tady je...“
„...tady nejde o královnu. Zkus ho poznat a nesuď ho podle toho, jaký se ti zdá být...“

Zřejmě si Hiran myslel že ho neslyším. To myslel vážně? Že nejsem dobrej v boji? Já prostě jenom nejsem taková godzilla jako on! To se občas stává, že se člověk nenarodí pětimetrový s dvoumetrovými rameny! Když už mě chce pomlouvat jako návesní babka tak ať mi to radši řekne do očí!

„Stačí ti to?“ otráveně jsem si sedl na pařez vedle jeskyně, kterou jsem našel. Z pohledu, který na mě vrhl se mi sevřely útroby. Odvrátil jsem od něj pohled a zadíval se do země.

***

Po nějaké době se zdálo, že všichni usnuli v jeskyni. Všiml jsem si, jak se ta holka tulí k Hiranovi.

S nima tady už nebudu ani minutu!

Potichu jsem vstal a vyplížil se z jeskyně. Dával jsem nohy opatrně za sebe, aby pode mnou nezašustil lístek ani nekřupla větvička. Snažil jsem se v duchu sám sebe přesvědčit, že mi na nich nezáleží a že mi je jedno, že tu zůstanou na pospas divoké zvěři. A povedlo se mi to. Jedním z hlavních důvodů proč, bylo to, že mi na nich opravdu nezáleželo.

Toulal jsem se lesem. Můj orientační smysl mi nedovoloval zabloudit, a tak jsem šel a doufal pořád v to stejné. Domov.

Uslyšel jsem za sebou vlčí zavytí. Bylo tak jasné a zřetelné, že vlk musel být opravdu blízko. Trhl jsem sebou, když se hned na to ozvalo i temné a hluboké zavrčení v nejbližším keři.  Uvědomění, že u sebe nemám žádnou zbraň mě donutilo přidat do kroku. Oči i uši jsem měl nastražené a otáčel hlavou do všech stran, ze kterých se ozval nějaký vlkovi podobný zvuk. Začínal jsem mít strach. Sebral jsem ze země alespoň nějaký klacek, na svou obranu, ale věděl jsem, že pokud celá vlčí smečka zaútočí, nebude mi to k ničemu.

Vrčení, kňučení i vytí se nyní ozývalo ze všech stran a mně na základě toho došlo, že mě vlci obklíčili. Připravil jsem se s klackem do útočné pozice a byl připraven bojovat o život. Vlci si zjevně nebyli jistí, jestli na mě nakonec zaútočí. Byli všude okolo, viděl jsem jejich lesknoucí se tesáky i svítivé oči, ale oni ne a ne zaútočit.

„Tak sakra pojďte!“ vykřikl jsem na ně. Nechtěl jsem už déle čekat.
Ze strany se najednou objevila vlčí silueta a skočila po mém boku. Dříve než se mě jen dotkla, švihl jsem ji klackem do boku a tím ji vychýlil z kurzu. Tohle jakoby všechny vlky odstartovalo. Najednou se ze stran začali objevovat slintající a zuby cenící vlci. Jednoho jsem odkopl nohou, zatímco druhý mi chytl botu a zatáhl mě tak silně, že jsem spadl na zem. Stále jsem se ale nehodlal vzdát. Švihal jsem okolo sebe klackem a snažil se nějakého vlka trefit, avšak marně. Jeden z nich se mi zakousl do ruky, ze které téměř okamžitě vystříkla krev a potřísnila jeho čelisti. Toho vlka jsem vzal klackem po hlavě a on zůstal ležet na zemi. Vsadím se že mrtvý ale nebyl. Tohle vlky v žádném případě nezastrašilo a štípali mě zubama snad ještě více. Spíš se ale zdála bolest větší, díky zraněné ruce.

Když už jsem si myslel že mě opravdu roztrhají, ozvalo se z houštin zavytí. Vlci ihned všichni do jednoho zdvihli hlavu a sledovali to místo. Najednou z houštin vyšla postava s kápim na hlavě a na vlky začala vrčet a štěkat. Napodobovala i jejich pohyby, přičemž se sehla a položila ruce na zem. Všichni vlci do jednoho se na ni dívali, jakoby poslouchali, co "říká". Potom, co tajemná postava znovu zavrčela, všichni vlci přitáhli uši k hlavě a neochotně odcházeli.

Všechny svaly na mém těle povolily a já blaženě vzdychl. Viděl jsem, jak se postava blíží ke mně. Když si sundala kápě, poznal jsem známý bledý obličej, posetý pihami, lemovaný kudrnatými zrzavými vlasy.