Sedm Střípků Světla

7. Na kraji skály

„Nemohl jsi držet hubu?!" začal okolo sebe Amadan máchat rukama, jakoby měl za chvíli odletět, nebo vlepit stráži, stojícímu za ním, který mohl před jeho gesty jen reflexivně mrkat.

Nic jsem neřekl, neboť mi přišlo zbytečné se s ním hádat. Raději jsem si jednou rukou prohrábl vlasy, druhou sevřel naštvaně v pěst a dělal jsem, že ho neslyším.

„Halo! Sokole! Kvůli tobě nás mohli šoupnout do žaláře!" bodl prstem v mém směru do vzduchu a potom odvrátil pohled do země. Vypadal, že se snaží uklidnit se.

„Vydýchej to paviáne. Myslíš že by jen tak strčili do hladomorny nejlepší bojovníky země?" začal jsem argumentovat a při tom kroutil hlavou nad jeho naprostou neschopností si takové věci domýšlet.

„Tak zaprvé, nejsem pavián, ale mandril! Rozumíš? MANDRIL! A za druhé královna má moc na to to udělat takže na to příště prostě spoléhat nebudeš!" ječel histericky a přitom lehce cenil zuby jako hladový vlk. Tohle si líbit nenechám!

„Ty mi nemáš co rozkazovat je ti to jasný?!" úplně ve mně vřela krev. Tenhle blbeček mi nebude nic nakazovat ani zakazovat. Jsem ve všem několikrát lepší než on, takže tady budu ten dominantní já a klidně si to vydobyju pěstmi.

„Pánové? Tudy prosím. Vaši spolupracovníci už čekají před branou." zčista jasna se mezi námi objevil jakýsi dlouhý, hubený pán a pokynul rukou k vysokým dveřím pro opuštění hradu, načež je dva stráže poslušně otevřeli.

S Amadanem jsme se navzájem propalovali a pomalu prošli branou. Naskytl se nám pohled na rozlehlé lesy, kterými proudila řeka zářivě modré barvy a dělila je tak opticky na dvě poloviny. Nad stromy poletovali ptáci a vesele prozpěvovali světu. My jsme stáli na okraji skály, na níž stál i celý hrad a jediná cesta dolů z ní, byla po jejím okraji serpentinami pro pěší nebo koně. Ani kočár by se tam nevešel.

„Ehem, ehem."

Na upozornění na sebe ve formě zakašlání jsme se oba s Amadanem naráz otočili. První, co jsem uviděl byl vysoký muž. Musel mít nejméně dva metry. Měl velmi široká ramena a působil na pohled autoritativně. To, čeho jsem si všiml na první pohled byly jeho zářivě zelené oči, které se leskly na slunečním svitu, kterému byly vystaveny na útesové skále. Měl dlouhý špičatý nos a hnědé vlasy, v barvě srnčí srsti. O něco tedy méně syté, než Carolininy vlasy.

Chvíli jsem na něj zíral, ale pak jsem si všiml té menší postavy, která seděla zády k nám. Podle odhadované výšky byl mladší než první muž a na hlavě měl kápě. Nohy měl ten neznámý kluk volně ze srázu bez zřejmého strachu z volného pádu.

„Hiran." natáhl ke mně ruku první muž. Zřejmě mu chvíle mého zírání přišla až příliš dlouhá.

„Falco." opětoval jsem mu pozdrav a rukou jsme si potřásli. Amadan, na něj koukal stejně fascinovaně, jako před chvílí já. Hiran působil okolo sebe zvláštním pocitem podřízenosti ostatních, jakoby měl pocitovou korunu a věděl přesně, co si kdo myslí.

„Hiran." natáhl ruku stejně i k Amadanovi. Ten ruku s polknutím opětoval a během potřesení si, vyslovil na oplátku své jméno.

Mladík sedící na okraji strmého více než stometrového srázu se seznamování neúčastnil. Popošel jsem k němu, zatímco si Hiran s Amadanem sdělovali totožnost svých zvířat.

„Ahoj," sedl jsem si vedle něj na bobek. On se stále neotáčel, ani mi nevěnoval pozornost.
„Jsem -"

Chtěl jsem říct své jméno, ale on rychlostí blesku vytáhl meč z pochvy a rozmáchl se po mně. Jen tak tak jsem stihl uhnout a s úlekem jsem chňapl rukou po nejbližším klacku. Další útok ve formě pokusu o bodnutí mě do břicha jsem tvrdým klackem odrazil do strany a ve chvíli chlapcovi nepozornosti jsem se vrhl k Hiranovi, který měl u sebe meč, bez povolení jsem si ho půjčil a s jeho pomocí jsem odrazil další útok toho neznámého chlapce. Ohnal se mi po hlavě, ale já se prohnul do zadu a tím mu znemožnil se trefit. On udělal elegantní otočku a zopakoval ten stejný útok čehož jsem využil a meč mu tím svým zastavil a chytl ho do ruky. Mezi tím jsem mu mečem sekl po břichu, ale netrefil jsem se, neboť se chlapec obratně prohnul směrem ode mě. Tímto prohnutím ovšem koncentroval svou soustředěnost jen na jedno místo a já mu meč jedním škubnutím vytrhl z ruky a tím ho odzbrojil.

Hiranův meč jsem ostřím namířil přímo na něj, aby si byl jist, že jeho život mám plně v rukách.
Až teď jsem si všimnul nechápavých pohledů Amadana a Hirana, kteří celý boj museli pozorovat.

„Odhal svou tvář." promluvil jsem k mladíkovi chladně a směr sundání kápě jsem naznačil hrotem meče do vzduchu.

„Na sokola nebojuješ špatně." ozvalo se ze stínu nahrazující obličej. Můj věkový odhad pro něj rázem klesl až do kategorie náciletých, protože měl až překvapivě vysoký hlas.

„Kdo jsi?" napřímil jsem neohroženě hlavu a zvysoka se na něj podíval. V mých očích jsem se pokusil zvýraznit výhružnost a doufal, že uposlechne můj předchozí rozkaz.

Poslechl.

„Ty jsi dívka?" zalapal jsem po dechu. Cítil jsem jak se mi rázem začala výrazněji zvedat hruď a srdeční tep se mi zrychlil tak, až jsem jeho rytmus slyšel v uších.
Její vlasy, když si sundala kápě se najednou vlily do všech stran okolo její hlavy. Byly zrzavé, překvapivě husté, kudrnaté, skoro krebaté. Pod jejíma ledově modrýma očima se na bledé tváři vyjímalo spoustu pih, z nichž některé sahaly až po čelo.

Celou dobu jsem bojoval s dívkou? Jaktože mi ji trvalo odzbrojit tak dlouho? Dívky přece nebojují! Stále jsem na ni mířil hrotem meče.

„Rebecca. A tvoje jméno mi uniklo sokole." prstem snížila výšku meče, který jsem držel a já šokovaně stál a zíral na ni jako na zjevení z podsvětí.

„F-Falco..." zaskočeně jsem koktal. Pořád jsem nemohl spustit z očí její kulatý obličej. V jejích světle modrých očích zářily jiskřičky pobavení a připomínaly mi potok, ke kterému jsem chodíval do lesa. Byla to podobná světle modrá, průzračně čistá barva. Konečně jsem sjel pohledem i níže. Byla to první dívka, kterou jsem viděl oblečenou v pánském oděvu. Měla úzce obtažené kalhoty a v nich zastrčenou košili. Měla poměrně ke svým bokům úzký pas, a to ne, že by byla při těle. Naopak. Svaly měla na nohách v kalhotech, zcela zřejmé, a ty pak přímo nechaly vyniknout právě již zmíněné boky. Ňadra měla pevně stažená jakýmsi kusem látky, aby při boji nepřekážela a její ruce byly ve dlani odřené od častých tréninků s mečem, a na hřbetě jemné a hebké na pohled...

Pchecheche :D na tuhle část jsem se sama dost těšila... Tak snad to tam jde trochu vidět :3