Sedm Střípků Světla

1. Jmenování

Tiskl jsem palce ve svých dlaních. V duchu jsem se modlil, aby si moji nejlepší kamarádku, se kterou se znám lépe, než někteří sourozenci, vyvolilo to správné zvíře. Seděla na Posvátném kameni se zavřenýma očima a nad ní držel ruku Gyps. Sledoval jsem každý pohyb supa, sedícího na jeho rameni, a čekal, kdy už mu konečně prozradí, které zvíře si Carolin nakonec vybere. Nakonec jsem zpozoroval pohyb jeho zobáku. Něco Gypsovi našeptával.

„Veverka!“ rozlehlo se ledovou jeskyní. Napjaté ticho se rázem proměnilo v tleskání a nadšených zvuků všech přítomných. Carolin otevřela oči a já v nich hned spatřil tu radost a zároveň hrdost na to, kým je. Byl jsem na ni pyšný.

Vstala a nahlas řekla: „Pro svého průvodce vybírám svůj prsten!“ Poté si jej sundala z ruky a předala jej Gypsovi. Ten s ním poodešel kousek dál a vložil jej do zářivě modré až tyrkysové vody v kamenné misce.

„Nechť je tvé duši domovem.“ zaklonil se a rozpřáhl ruce. Potom prsten vyjmul z misky a předal zpátky majitelce. Ta nadšeně vyskočila do vzduchu a běžela dolů z vyvýšené skály, na které se nacházel Posvátný kámen. Jakmile se dostala do davu lidí skočila mi po krku a pevně mě sevřela v objetí.
„Já jsem veverka.“ zašeptala mi spokojeně do ucha a ještě víc mě stiskla.

„Já vím.“ opětoval jsem jí silnější stisk. Po chvíli jsme se pustili a já jí věnoval vřelý úsměv.

„Měl by ses připravit Falco.“ oslovila mě má matka a já přikývl. Chvíli na to už se jeskyní rozlehlo mé jméno. Byl jsem předvolán.

Vyplahočil jsem se nahoru na vyvýšenou skálu a unaveně jsem si dosedl na Posvátný kámen. Gyps si mě chvíli přeměřoval pohledem, ale potom nade mne vztáhl ruku a já musel chvíli čekat na rozsudek. Díval jsem se nepřítomně do davu. K mému překvapení jsem nebyl ani tolik nervózní, jak jsem čekal.

Sup potom naklonil svou holou hlavu ke Gypsovu uchu. Neslyšel jsem, co mu povídá, ale věděl jsem, že se to stejně za chvíli dozvím.

„Sokol!“ zarezonoval hlas jeskyní a já přikývl. Byl jsem rád, že nejsem žádné zvíře, které bych třeba dvakrát nemusel. Něco jako opice.

Teď jsem po vzoru svých předchůdců věděl, co říct.
„Pro svého průvodce vybírám...“
Vlastně jsem tak úplně nevěděl. Chvíli jsem se porozhlédl okolo sebe a pak jsem ze zad sejmul svou nejmilejší zbraň. „Pro svého průvodce vybírám svůj luk.“

Davem se ozvaly tiché nádechy a bylo z nich cítit jakési zděšení. Nechápal jsem proč. Jde tu snad o více, než jen věc, do které zakleju své zvíře?

„Jsi si jistý, že chceš svého sokola v luku?“ zeptal se mě projistotu Gyps. Vypadal poměrně zaskočeně.

„Ano, jsem si jistý.“ zdvihl jsem neohroženě hlavu. Gyps se váhavě rozhlédl po davu a poté pokračoval v obřadu Jmenování.
Vzal můj luk a lehce ho pokropil modrou vodou, jelikož by ho v malé misce těžko máčel.

„Nechť je tvému průvodci domovem...“ řekl poté a luk mi opět podal. Překvapilo mě, že to neřekl stejným motivačním způsobem jako u ostatních. Tohle spíš znělo jako by řekl: "no jak chceš".

Svůj luk jsem si vzal a odešel jsem zpátky do davu. Zamířil jsem k místu, kde jsem si pamatoval, že stála moje matka s Carolin. Přišel jsem k nim a ony jen stály a koukaly na mě.

„Co je?“ svraštil jsem čelo nechápavě.

„Proč zrovna do luku?“ zeptala se po chvilce Carolin.

„A proč ne?“ usmál jsem se a snažil se nevnímat pohledy ostatních lidí na mých zádech. Všichni působili, že se mě snad i bojí.

„Ty znáš tu legendu?“ rozhlédla se matka po okolí symbolicky. Jako by to mělo být přísně tajné.

„Jakou jako?“ nazdvedl jsem obočí nechápavě a změřil si ženu s hnědými vlasy svázanými do neúhledného drdolu pohledem.

„O sedmi střípcích světla.“

Všechny srdečně vítám u nové knihy. Z první kapitoly jsem měla po pravdě trošku strach, ale nakonec jsem se přece jen odhodlala ji vydat:3 Snad jsem se tím i zbavila své nemoci, kterou nazývám jako Chorobné předepisování XD.

U jiných kapitol nebudu otravovat se svými vyjádřeními a tak Vám moc děkuji za přečtení, kapitoly budou s trochou štěstí a ocelové trpělivosti vycházet tak počítám.... Co nejpravidelněji... Doufám ':]...

Vaše Sášena :3