Sedm Střípků Světla

4. Mezi stromy

Uháněl jsem, co mi nohy stačily a vzhledem ke všem tréningům, které jsem prodělal od doby, kdy jsem byl mladší, šlo mi to poměrně dobře. Z okraje vesnice, na němž stojí náš dům, jsem se do lesa dostal celkem rychle a mířil jsem k potoku, horské bystřince, čisté, jako jsem chtěl mít mysl. Proto jsem se vydal právě tam.

Posadil jsem se na nejbližší pařez a zasněně pozoroval jak voda protéká mezi kameny a jemně se o ně otírá. Bublání potůčku se vlévalo do prostoru okolo mě, a tak se mohlo zdát, že je slyšet ze všech stran.

Když si mé svaly odpočinuly, vydal jsem se po proudu. Následoval jsem jemný vánek, který mi čechral černé vlasy a prohlížel se po okolí - i přesto, že jsem tu byl milionkrát - jako poprvé.

Do lesa jsem vždy utíkal před všemi problémy. Miloval jsem to tu a patřil jsem sem. Jako by všechny stromy tiše šuměly mé jméno a vítaly mě. Není divu, když mě znaly už od dob, kdy mi mohlo být tak šest. Držely nade mnou ruku a bránily mě ve chvílích nepozornosti, kdy jsem truchlil nad ztrátou otce a nedávno i matky.

Při každém nádechu jsem vdechoval vůni lesní vlhkosti, kterou jako by ze sebe ždímal mech, a která kapala z listů a jehliček.

S úsměvem jsem pokračoval v cestě. Bylo mi mnohem lépe, ale bylo mi jasné, že mě stráže přijdou hledat právě sem. Ať byla Carolin čistá a dobromyslná jak chtěla, dobře věděla kam jsem šel a nedokázala lhát. A z morálních důvodů jim to určitě řekne.

Z mých myšlenek mě probudila rychlá nízká silueta. Zastavil jsem a nastražil uši. Vypadalo to jako menší pes, ovšem s huňatějším ocasem a většíma ušima. Pátral jsem očima po dalším náznaku přítomnosti toho zvířete. Měl jsem důvodné podezření, že je to...

„Liška...“ vydechl jsem nahlas, když se jakoby vynořila z křoví. Vykoukla na mě a výhružně si mě prohlížela. Očima upnutá na ty moje, mrskala ocasem ze strany na stranu, jako by byla spíš kočka než pes. Vydala podivný hrdelní tón, načež se jí zúžily zorničky a vyštěkla směrem ke mně.

Po chvíli jsem si uvědomil že vyštěkla na něco za mnou. Otočil jsem se a tam spatřil postavu, stejně asi vysokou, jako já. Vlastně o něco menší. Dotyčný stál opřený o strom a bedlivě mě sledoval.

Amadan.

„Co tu chceš?!“ vyštěkl jsem po něm asi tak, jako před chvílí vyštěkla ta liška. Zaujal jsem obranou pozici a zároveň se snažil tělem zakrýt lišku, která byla nyní v ohrožení. Amadan je schopný vyslepičit cokoliv, co viděl a to pro tuhle lišku mohlo znamenat konec ve formě zabití, jakožto škůdce.

„Objímáš stromy?“ vítězně se uchechtl a při tom sebou nenápadně škubl. Tohohle člověka jsem ze srdce nenáviděl a byl jsem připraven po něm skočit a bránit sebe i tenhle les, klidně hned. „Kvůli tomu tady ale nejsem...“ vydechl nakonec.

„To jsem pochopil.“ zavrčel jsem zákeřně a propíchl ho útočným pohledem. Chtěl jsem ho tím pohledem připíchnout k tomu stromu, aby se už ani o krok nepohl z místa.

„Jsi předvolán.“ z obličeje se mu pro jednou vytratily všechny úšklebky a podíval se na mě vážně. Zřejmě nechtěl další rvačku.

„Jak to víš?“ i moje svaly povolily. Trochu jsem se uvolnil, když se přestal tak posměšně usmívat.

„Protože za mnou byli už taky...“