Sedm Střípků Světla

10. Rudá vazba

Ustoupil jsem strachuplně dozadu a polkl. To nemůže být pravda.

„To je asi omyl...“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a podrbal se nejistě rukou na zátylku. Ale co když... Ne! Jsem si jistý, že já se prostě vrátím domů a dožiju tam!

Stařík na to nic neřekl a jen mi tu rudou knihu vtiskl do rukou. Věnoval mi jistý pohled, jakoby se mě snažil přesvědčit.

„Co se to tu děje?“ přiřítil se k nám Amadan a málem do mě vrazil, za což jsem ho sežehl tím nejkrutějším pohledem, který jsem měl v záloze na Hirana.
„Co to je za knihu?“ dávkoval do mě další otázku.

„To je...“ otočil jsem se na staříka, čekajíc jeho odpověď, ale nebyl tam. Přísahal bych, že ještě před chvílí stál v tom zákoutí.

„Kam zmizel?“ řekl jsem automaticky a rozhlížel se všude možně okolo.

„A kdo jako?“ nadzvedl obočí pochybovačně Amadan. Nevěřil mi, takže ho nemohl vidět odcházet. Kam se ale v tom případě poděl?

„Hledáte něco pánové?“ ozvalo se vedle nás a my se s Amadanem naráz otočili za hlasem. Před námi stál poměrně nízký muž s nedostatkem vlasů na hlavě, odhadem věku tak okolo čtyřiceti až padesáti let.

„Výborně, tady jste, Kobusi!“ přišla s úsměvem na pihatých tvářích ta zrzka. To se sem všichni najednou museli uchýlit?

„Co potřebujete Rebecco?“

Tak Rebecca. To si zapamatuju.

„Hledáme tady...“ stočila pohled na mě. „Tuhle knihu!“ vytrhla mi ji z ruky a otevřela.

„Je tady všechno, co potřebujeme!“ zasmála se radostně a listovala sem a tam v knize. „Děkuji Kobusi!“ věnovala knihovníkovi vřelý úsměv a objala ho.
A mě neobejme... Že se ještě divím...

„Doslova za nic.“ zasmál se Kobus a já s ním musel plně souhlasit. Za nic.

„...nemusíš mi tak děkovat...“ mrmlal jsem si pro sebe, aby to ale nikdo neslyšel.

„Hirane, mám ji!“ zapištěla na celou knihovnu, načež za námi přišel i Hiran.

„...no ty seš šikovná žes ji tady našla...“ brblal jsem si pro sebe uraženě, ale zřejmě to bylo moc hlasitě, protože se na mě otočil Hiran a naštvaně svraštil čelo, přičemž ještě záporně zavrtěl hlavou, asi abych jí nekazil radost nebo já nevím.

„Půjdeme.“ zavelel Hiran. „Za chvíli se bude stmívat a mi nemáme, kde spát.“ podíval se na každého zvlášť a při tom kýval hlavou.

Holka přitakala, stejně jako Amadan a já jen protočil oči. Tihle městští rozmazlenci zřejmě nikdy nespali jinde než v měkké zámecké postýlce, zatímco já jsem už milionkrát spal v lese na mechu a to jsem ani nemusel.

Hiran pokynul rukou ve směru, kde byly dveře a slušně se ještě před tím rozloučil s Kobusem, knihovníkem, a potom se všichni tři rozešli ven. Rudou knihu, kterou "našla zrzka" jsme samozřejmě vzali sebou.

„Určitě něco najdeme.“ řekl Hiran, když si všiml toho, že slunce právě zapadá. Sice svými paprsky barvilo oblohu do nejkrásnějších barev, ale oznamovalo to taky příchod pro ně zřejmě hrůzostrašné noci.

Všichni jsme si téměř okamžitě všimli velké cedule, vysící do již téměř prázdné ulice, s nápisem "HOSTINEC". Hiran zavelel a my se všichni poslušně vydali za ním. I já, protože bych sám stejně nenašel cestu z města, ačkoliv bych se od těch bláznů velmi rád vzdálil.

„Máte volné pokoje?“ zeptala se ta holka, jejíž jméno jsem už zase zapomněl, poměrně tlustého hostinského, který právě zaujatě utíral sklenici hadrem.

„Dneska máme plno!“ zaburácel na to hromově hostinský a rázně ukázal na dveře. Došlo mi, že tohle neskončí ani trochu dobře.

„Tak aspoň máte nějaký chlév ne?!“ zvyšoval pomalu hlas Hiran, načež jsem se vzdálil. Projistotu jsem vylezl z hostince, abych neschytal rány, které asi brzo schytá Hiran a spol.

Moje předpovědi se vyplnily, když hostinský zařval na celou ulici: „Vypadněte nebo pustím psy!“ Potom se ozval psí štěkot a všichni tři doslova vypadli ze dveří. Nemohli na zemi však ležet dlouho, neboť je pronásledoval hlídací pes. Utíkali před ním a když utekli asi dvacet metrů od hostince, pes se zastavil, zavrčel, zaštěkal a zaběhl zpátky do dveří.

Já jsem seděl na obrubníku a se smíchem pozoroval, jak se toho psa "nejlepší bojovníci království" bojí.

„Ty se moc nesměj!“ zavrčel zlostně Amadan a pucoval si oblečení rukou.

„No nic, půjdeme hledat nějaký jiný hostinec.“ pokrčil rameny Hiran, jakoby snad jinde měli mít v tomhle městě volno. Musel jsem se nahlas zasmát.

„Máš snad lepší nápad?“ zavrčela ta zrzka na mě. S těžkou knihou v ruce působila sice dost nebezpečně, ale já měl v plánu těmhle fiflenkám ukázat, že nejsem až tak blbej, jak si o mně zřejmě myslí.

„Pojďte za mnou proboha.“ řekl jsem posměšně a rozešel se do města. Ostatní šli dost nevěřícně za mnou.

Ikdyž jsem si před tím myslel, že cestu z města nenajdu, i ve tmě jsem měl v hlavě stále zafixované orientační body.

„Jo!“ usmál jsem se vítězně na svou genialitou, když jsem spatřil bránu a rozběhl se z města ven. Sám jsem nevěřil, že cestu najdu, ale opět jsem své vnitřní nejistotě ukázal, že se ve mně pletla.

Ostatní šli neochotně za mnou a občas si mě někdo z nich přeměřil pro jistotu pohledem, aby si byl jist, jestli jsem se nezbláznil. Jejich nedůvěřivost jsem ignoroval a zamířil do lesa. Přešli jsme most nad řekou a už jsme se tam blížili.

„Hele kam to jdeme?“ odvážil se zeptat Hiran. Neotočil jsem se na něj.

„Do lesa.“ zadržel jsem vítězný smích i úšklebek a dělal jsem, že to byla moje upřímná odpověď. Do lesa jsme sice šli, ale chtěl jsem mu "zatajovat" informace, tak jako on předtím mně.

Nic na to neřekl, ale koutkem oka jsem zaznamenal jeho nasupený výraz, což bylo pro mě jako pohlazení na duši.

Šel jsem suverénně kupředu už bezmála hodinu. Ostatní se unaveně plahočili za mnou. Na stálé dotazy typu "kdy už tam budeme" jsem už přestal odpovídat. Už jsme šli dávno lesem, teď už mi stačilo najít jen vhodnou jeskyni.

„Kam nás to vedeš?“ zeptal se tentokrát už více podrážděně. „Začínám si myslet že to je nějaká bouda!“ popošel ke mně a chytil mě za rameno, čímž mě zastavil.

„Nešahej na mě, nebo vás v tomhle lese nechám a nepřežijete víc jak hodinu!“ strhl jsem jeho ruku z místa, kde byla. On hned na to zareagoval. Strčil do mě a přišpendlil mě zádama na strom. Vytáhl svou dýku a jemně mi ji přiložil ke krku...