Tamed&Bound ✓

3

„Pane Chan-kuangu," uklonil se S'-čuej a ani nemusel říct cokoliv jiného, aby Wang-ťi pojal podezření. Týden. Nemohl Wej Jinga nechat samotného ani týden. „Co se stalo?"

„Pan Wej, on... byli jsme na Nočním lovu," začal S'-čuej a zarýval pohled do podlahy.

„Kde je?" Nepotřeboval slyšet o moc víc. Wej Jing nebyl dostatečně ve formě, aby vyrazil na Noční lov sám, jen s učedníky. Co si myslel?!

S'-čuej ho zavedl do domku, ve kterém bydlívala Wang-ťiho a Si-čchenova matka. Sem také Wang-ťi Wej Jinga vzal, když se znovu shledali. Ať už sem v době Wang-ťiho nepřítomnosti Wej Jinga uložil kdokoliv, Wang-ťi mu byl vděčný.

Obávaný I-lingský patriarcha ležel v posteli a byl příliš bledý, než aby jen spal. Svůj meč měl opřený vedle postele a flétnu položenou hned po ruce, ale obojí bylo umístěno někým jiným. Wej Jing si své věci ukládal jinak.

„Pane Chan-kuangu, je to moje vina. Já jsem chtěl, aby šel pan Wej s námi," promluvil od dveří S'-čuej a vypadal jako hromádka neštěstí.

„S'-čueji, Wej Jing za sebe zodpovídá sám, jeho volby nejsou tvá zodpovědnost," řekl Wang-ťi. „Stalo se něco někomu dalšímu?"

„Ne... jen díky panu Wejovi," odpověděl S'-čuej. Typické, pomyslel si Wang-ťi.

„Dobrá, můžeš jít," kývl na něj. Ani se nepřesvědčil, zda je mladý Lan skutečně pryč, než se otočil zpět k Wej Jingovi. Sedl si na kraj postele a položil mu dlaň na čelo. Měl horečku.

„Wej Jingu," povzdychl si druhý mladý pán Lan, než se dotknul prsty svého čela a bez váhání se s Wej Jingem podělil o svoji životní energii. Sám byl po dlouhé cestě z Čching-che unavený, ale trochu si dovolit postrádat mohl. Pro Wej Jinga vždycky.

Wej Jing procitl za zvuku ku-čchinu. Důvěrně známá melodie písně, kterou Wang-ťi složil, ho zahřála. Do chvíle, než si uvědomil, že pokud se Lan Čan vrátil, pak to znamenalo, že od Nočního lovu uplynuly alespoň dva dny.

„Lan Čane," zamumlal Wej Jing a otočil hlavu. Zamžoural na bíle oděnou postavu, než se lehce připitoměle usmál. Hraní ustalo. „Nezdáš se mi?"

„Ne," odpověděl Wang-ťi, zatímco se zvedal od svého nástroje. Když se Wej Jing začal zvedat, Lan Čan mu položil ruku na hruď a zastavil ho. „Musíš odpočívat."

„Kdy ses vrátil?"

„Dnes." Takže byl Wej Jing mimo právě dva dny. Lan Čanův pohled byl příliš intenzivní, než aby ho dokázal unést dlouho. Nahlas druhý mladý pán Lan neřekl nic, ale Wej Jing nedokázal předstírat, že jeho nevyslovenou otázku nepochopil.

„Jen jsem chtěl být trochu užitečný."

„Wej Jingu..." v jednom jménu se mísila lítost s pochopením a také malá výčitka. Wej Jing polknul a sklopil oči. Wang-ťi ho jemně chytil za ruku. Přál si s ním trávit více času. Přál si, aby se v Ku-su Wej Jing cítil jako doma, ne jako host, který zůstal příliš dlouho.

„Chtěl bych zase pomáhat lidem, Lan Čane, cestovat a pomáhat, kde je třeba, jenže si nedokážu poradit ani s vodním duchem," začal. Ani nevěděl, kde se v něm slova brala. Přetékala emocemi, kterým vévodila bezmoc.

Wang-ťi mu stiskl ruku a přikývl. Věděl, že k něčemu podobnému dříve či později dojde. Wej Jing nemohl zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nedokázal stát stranou, pokud ho někde bylo třeba. Byl ale svým způsobem vděčný. Wej Jing se mu otevřel, jako nikomu jinému, a sdílené břímě je vždy lehčí.

„Chtěl bych jít s tebou, Wej Jingu," připustil Wang-ťi tiše. Wej Wu-sien na něj chvilku zíral, než, jak bylo jeho zvykem, situaci proměnil v žert, snad aby se necítil příliš zranitelný.

„Vážně, Lan Čane?" rozzářil se. „Vyměnil bys opulentní hostiny a privilegovaný luxus za zapadlé hostince a pomoc otrhaným vesničanům?"

Díval se na jeho usměvavou tvář a do popředí se prodraly myšlenky, které si obvykle zakazoval. Wej Jing dřív nebo později odejde, zatímco Wang-ťi bude muset zůstat. Tolik věděl, ale bolest, kterou mu to vědomí působilo, byla příliš velká. Čekal na Wej Jinga šestnáct let. Šestnáct dlouhých let, a měl ho nechat jít? Nikdy!

Jenže kdykoliv se začal ubírat podobným směrem, měl chuť sám sobě nakázat trest. Nemohl Wej Jinga věznit. Nesměl. Nebude přece kráčet ve šlépějích svého otce, když věděl, co udělal jeho matce. Wej Jing byl drahý, ale aby zůstal Wej Jingem, potřeboval svobodu a potřeboval smysl.

„Za Wej Jinga bych vyměnil cokoliv," promluvil Wang-ťi s veškerou vážnosti. Wej Jing v překvapení pootevřel ústa a Wang-ťi se rozhodl, že už se nebude schovávat za přátelství a nezištnou pomoc. Pokud bude otálet příliš dlouho, promarní další šanci. Pokud má o Wej Jinga znovu přijít, alespoň neodejde v nevědomosti.

První polibek byl plný váhání a nevyřčených otázek. Wej Jing ztuhl a stále pochyboval, jestli ještě nespí. Lan Čan by přece... proč by... a pro Wej Jinga, ze všech lidí? Pak si uvědomil, kolikrát už kvůli němu Lan Čan porušil pravidla. Kvůli komu má na zádech jizvy a na prsou vypálený cejch sekty Wen. Jak se na něj díval, když Wej Jinga držel nad propastí.

„Jsem hlupák," promluvil Wej Jing, když se od něj Lan Čan vzdálil. Pak ho popadl za rukáv a stáhl si ho zpátky k sobě pro další polibek. Po pochybách už nebylo ani památky, naopak. Jakmile Wej Jing Lan Čana pobídl, nedostal už prostor pro cokoliv dalšího. Pokud čekal, že v intimnostech bude Wang-ťi stejně rezervovaný a tichý, pak se zmýlil.

Než se nadál ležel na lopatkách. Lan Čan mu svíral ramena a vlastním tělem mu bránil v jakémkoliv pohybu. Jako kdyby se Wej Jing snad hýbat chtěl, ale přesto ho Wang-ťiho přímočarost překvapila. Pak Wej Jingovi projela hrudníkem ostrá bolest a on si vzpomněl, proč skončil v posteli. Tiše do polibku zaúpěl, ale Wang-ťi nechtěl přestat a Wej Jing s ním byl zajedno. Ztratili tolik let a Wej Jing by raději zemřel znovu, než aby ztratili další minutu.