Tamed&Bound ✓

6

Ku-su nebylo od Jün-mengu nijak zvlášť vzdálené, ale cesta stejně zabrala dost času. Celkem byl Wej Wu-sien pryč několik týdnů, jenže v první řadě Lan Čanovi neřekl, že odchází, ani co má přesně v plánu. Vsadil všechno na úspěch své cesty, plně si vědom, co je v sázce.

Do Oblačných zákoutí proklouzl uprostřed noci. Mohl se pohodlně vyspat v nedalekém městě a pokračovat ráno, ale stesk mu nedovolil žádný odklad. Právě během svých cest si uvědomil, jak moc Wang-ťiho společnost postrádá. Nemohl být bez něj, ale pokud Wang-ťi musel zůstat se svou sektou, pak nemohl být ani s ním. Co hůř, soudě dle Lan Čanových pohledů nebyl jediný, kdo si tohle uvědomoval. Teď ale bylo všechno jinak.

Bez obtíží překonal zeď a měkce dopadl do bílého písku. Měsíc v úplňku okolí zaléval chladným světlem a Wej Jing si vzpomněl, jak se právě zde, před mnoha lety, s Lan Čanem přetahoval o své dvě lahve Císařova úsměvu. Tehdy ještě bylo všechno jednoduché. Myslel, že ví, co je správné, a co ne, a myslel, že je Wang-ťi nudný, upjatý a povýšený. Změnilo se téměř všechno, a jakkoliv Wej Jing litoval mnoha věcí, nedokázal se přimět litovat, že všechno vedlo k onomu prvnímu polibku před pár týdny. Prvnímu z mnoha.

Vydal se liduprázdným sídlem vstříc svému jedinému skutečnému cíli.

Wang-ťi samozřejmě spal. Usínal každý den přesně v devět, jak si žádala pravidla sekty Lan. Wej Jing se přikradl tiše k posteli a sklonil se k Lan Čanově spící tváři. Polibek byl sladký a vytoužený a ostří Lan Čanova meče na Wej Jingově krku o zlomek vteřiny později studené a neústupné. Ztuhl, ale nedokázal se zbavit úsměvu.

Wang-ťi si záhy uvědomil, koho ve svém roky cvičeném instinktu málem připravil o život, a upustil svůj meč na zem, kde přistál s tupým nárazem o dřevěnou podlahu. Chytil Wej Jinga za ramena a přitiskl ho k sobě v medvědím objetí.

„Wej Jingu! Wej Jingu!" šeptal do nočního ticha, tvář zabořenou do bělostného krku, který jen zázrakem vyvázl bez újmy.

„Jsem zpátky, Lan Čane," vydechl Wej Jing, než se nechal stáhnout do postele. Pro dva byla příliš malá, ale ani jednomu to nevadilo. Wej Jing byl po dlouhé cestě unavený a nepohrdl by koupelí, ovšem když ho Lan Čan začal v rychlém sledu zbavovat oblečení a zasypávat polibky, nedokázal odmítnout.

Lan Čan ho chytil za boky a než Wej Jing stihl zareagovat, ležel na lopatkách a Wang-ťi se tyčil nad ním. Měsíční světlo za ním vykouzlilo stříbrnou auru a Wej Jingovi připadal v té chvíli neskutečný. Natáhl ruce, aby se ho mohl dotknout, a Lan Čan byl rychlejší. Nejdřív přitiskl Wej Jingova zápěstí k posteli a pak mu obě ruce chytil nad hlavou a druhou rukou si sundal svou čelenku. Wej Jingovi došlo, co se bude dít, a na tváři mu vykvetl široký úsměv. Ani ho nenapadlo vzdorovat, když mu Lan Čan ruce svazoval.

„Neměl jsi odcházet, aniž bys něco řekl," řekl Lan Čan. Zněl vážně. Jako kdyby měl v úmyslu Wej Jinga za jeho prohřešek potrestat. Možná měl.

Wej Jing ucítil na svém krku nejprve rty a velmi záhy i zuby. Vyjekl spíš překvapením než bolestí, a zaklonil hlavu a odhalil svou slabinu ještě víc. Lan Čanovy dlouhé vlasy, které mu padaly přes ramena, Wej Jinga lechtaly na hrudi, ale brzy je vystřídaly ruce. Mnohem důraznějšími dotyky ho Lan Čan hladil na prsou a postupně se propracovával níž. Když nehty něžně přejel po citlivé jizvě, která Wej Jingovi zbyla po zranění od Ťin Linga, démonický kultivátor se pod ním zachvěl a prohnul v zádech.

„Lan Čane," vydechl Wej Jing a zkusil instinktivně přirazit, aby získal alespoň trochu kontaktu tam, kde ho skutečně potřeboval. Lan Čan ho naopak sevřel stehny pevněji a jakýkoliv další pohyb od pasu dolů mu znemožnil. Neřekl nic, ale na rtech měl náznak úsměvu.