časté věci na wattpadu

99. Peace out

Tohle bude kapitola plná vtipnejch přiznání a fun factů a přirovnávání věcí k dalším věcem, ale nejsou takový všechny kapitoly? Anyways. Původně jsem si říkala, že tuhle "knihu" ukončím na sté kapitole, protože je to prostě hezký číslo a je fajn říkat, že vaše věc má sto kapitol. Ale čím dál jsem nad celým tím zakončením přemýšlela, tím víc mi docházelo, že tu jednu poslední věc, o který bych chtěla mluvit, aby tam ta stovka byla, prostě nemám. Žádná další věc spojená s Wattpadem, kterou bych mohla probrat, mě teď a tady vážně nenapadá, a ani nechci čekat další tři měsíce, než ke mně nějakej nápad sám přiletí protože třeba Mamma Mia dostane naprosto příšernej remake nebo tak něco. Takže to ukončuju na devadesát devítce, protože mi přijde tak jako hezký a poetický, že v realitě některý věci prostě nemají to velkolepý a úplný zakončení, jaký bychom si přáli, což reflektuje i konec týhle pseudoknihy.

(A nebo že by tady to úplný zakončení bylo? Protože když započítáme všechny ty intermissions, za stovkou kapitol už jsme. Jak už to tak bývá, interpretace je na vás.)

Ale vrátíme se do minulosti. Někdy na samotném začátku roku 2020 jsem měla takový období, kdy jsem si říkala, že stejně nemá cenu mít účet na Wattpadu - naposled jsem na něj přidala nový dílo asi v roce 2018, dobrých příběhů se mi tu moc najít nedařilo a z těch špatných se mi občas dělalo mdlo. Chtěla jsem svůj účet smazat. Ale pak jsem si řekla, že když už mám odejít, odejdu hlasitě a dramaticky, a našeho milého Wattislava u toho pěkně zdrbu. Jo, já jsem do týhle "knihy" celou dobu šla s tím, že to bude moje poslední hurá. Labutí píseň. Konec, zvonec, lívanec, a pak se odsud prostě odhlásím a zapomenu heslo.

To jsem ale ani v nejmenším netušila jak moc tahle kniha vybuchne. Že bude mít pro moje minulý já naprosto nereálnej počet přečtení, že mi sem budou chodit autoři slavných Wattpad příběhů s mnohonásobně větším publikem, než mám já, že to celý povede ke vzniku dvou dalších povídek a několika rozborů, a že se tu objeví taková spousta skvělejch lidí, který jsem moc ráda poznala. Já vím, že to ti autoři vždycky říkají, že děkujou za všechny hlasy a komentáře a tak, ale já za ně děkuju fakt šíleně. Vážně, vždycky, když jsem si Wattpad v tom prohlížeči otevřela (R.I.P. to phone users) a viděla jsem ty nový upozornění, pokaždý mě to šíleně dojalo. Ale úplně nejvíc ze všeho děkuju za komentáře. Bylo strašně fajn, když jste mě v nich doplňovali, opravovali moje chyby, když jsme mohli společně o něčem debatovat nebo když vás prostě napadlo něco vtipnýho a zajímavýho, co jste chtěli sdílet. Bylo mi tu s váma moc hezky.

Aspoň většinou. Někdy se mi stávaly i ty horší věci. Se kterýma jsem samozřejmě aspoň trochu počítala - nechci si tu hrát na nějakou celebritu, ale mimo Wattpad mě a moje působení zná víc lidí, než na něm, takže psát "knihu", co je na Wattpadu tak nějak ve veřejným povědomí, nebylo moje první ani poslední ródeo - ale to neznamenalo, že to pro mě bylo příjemný a že by se některý z těch věcí měly dít. Negativní reakce na to, co dělám, sice, pravda, zabolí, ale víte co. Pro mě byly horší zkušenosti to plagiátorství nebo chvíle, kdy to s parasociálními vztahy zašlo až moc daleko. Vím, že valná většina z vás tu jsou rozumní a moc fajn lidi, ale jenom tak pro jistotu. Zkuste prosím vždycky myslet na to, že na tý druhý straně obrazovky je opravdovej člověk a ne jenom nějakej stroj, co mlátí do klávesnice, takže je v pohodě, když překračujete jeho hranice a/nebo se chováte neeticky.

Ale nechci tu ze sebe dělat nějakou mučednici, protože já jsem ve svým textu taky dokázala být pěkně hnusná. Nikdy jsem to nemyslela vážně a nechtěla jsem nikoho zranit, ale úmysl ne vždycky koreluje s impaktem, takže se bohužel opravdu stalo, že jsem někoho zranila. To už bylo - aspoň doufám - patřičně vykomunikováno a vyřešeno, ale necítím se hezky za to, že k tomu vůbec došlo, jakkoliv jsem to nemyslela vážně, jakkoliv jsem v tu dobu nebyla v nejlepším rozpoložení, jakkoliv by se to už neopakovalo. Myslím, že jako Zuko nebo Buzz Lightyear přede mnou jsem si prošla character developmentem, a čím dál tím víc si uvědomuju, že je důležitý myslet na to, jak si naše slova někdo může vyložit. Na terapii jsem došla k tomu, že v průběhu našeho života se prostě stane, že někoho neúmyslně zraníme, ale měli bychom se snažit to omezit na minimum.