Šťastně až navěky

Kapitola 1.3

Martin seděl ve své kanceláři a zíral do prázdna. Nevnímal nic kolem něj. Čas, jako by se zastavil. Aniž si to uvědomoval, neustále bez přestání ťukal konečky prstů do svého černého pracovního stolu. Neustále přemítal nad včerejším dnem. Něco mu na něm přišlo zvláštního, ale nemohl přijít na to, co. Sám sebe se neustále musel ptát, zda to bylo zcela spontánní pozvání od Kristýny na oběd nebo Aneta. Jedno slovo, jedno jméno a tolik tajemna. Za celou dobu téměř nepromluvila, a i tak na ní bylo něco zvláštního a čistého. Možná to bylo tím, že jí je jen sedmnáct let. Že ještě není tolik ovlivněna okolním světem. Nebo za to mohlo její nadšení do práce, její inteligence. I přes to, že téměř nepromluvila a neměla ani moc času na to se projevit, Martin by dal ruku do ohně za to, že z ní jednou bude člověk vysokých kvalit. Měla přirozenou inteligenci a zápal pro věc. I přes to, že se Martin v lidech moc nevyznal a skoro pořád žil uzavřený sám do sebe a nerad se otevíral jiným lidem, dokázal s téměř stoprocentní přesností určit, zda jsou lidé inteligentní a mají potenciál, či nikoli.

Z přemýšlení ho vytrhlo hlasité zaklepání. Okamžitě s sebou trhnul a s trochu naštvaným pohledem hbitě otočil hlavu ke dveřím, ve kterých stál Patrik.  Měl sto chutí začít po Patrikovi křičet, protože ho vytrhnul z velmi vážného a hlubokého uvažování. Cítil, že kdyby se ve svém alternativním světě myšlenek pohyboval ještě nějakou chvíli, mohl by rozluštit záhadu, proč mu včerejší den připadal něčím zvláštním. Něž však cokoli stačil říct, chopil se slova Patrik.

„Můžu?" zeptal se Patrik. Nečekal žádnou odpověď a tuto otázku položil spíše ze principu a zvyklosti, protože se bez jakéhokoli váhání rozešel dovnitř Martinovy kanceláře a usadil se na druhou židli, která se nacházela u malého skleněného stolku s prázdnými hrnky od kávy.

„Mohl by sis tady taky někdy zkusit uklidit," pronesl informačně Patrik, kterému neustále kmital pohled mezi spoustu prázdných šálků a nepřehlednými, neuspořádanými hromadami papírů, poznámek a sešitů, která zabíraly skoro celý Martinův pracovní stůl a skříň se skleněnými dveřmi.

„Ty jsi přišel jen proto, abys mi mohl kritizovat můj pracovní nepořádek?" odpověděl sarkasticky Martin.

„Ne," odpověděl pobaveně Patrik. „Přišel jsem na výzvědy," dodal ještě pobaveněji a nezapomněl se na konci uchechtnout. Přesně věděl, co bude následovat. Prvně rozčilení, následné zapírání a až potom se konečně dozví to, po čem jeho zvědavá hlava touží.

Martin se třikrát nadechnul před tím, než začal mluvit. Nechtěl tentokrát Patrikovi dopřát tu radost, že se znovu rozčílí. Bohužel mu to k ničemu moc nebylo. I přes to, že se snažil uklidnit, nedokázal to úplně, a tak ironicky vypustil z úst: „Na co že jdeš?"

„No na výzvědy," odpověděl pobaveně Patrik.

„Tak to jsi tady úplně zbytečně," vyjel po něm Martin. Rozčilovala ho zvědavost jeho kamaráda.

„Ale no tak, oba moc dobře víme, kdo tě včera pozval na oběd," pronesl s úplně klidným hlasem i výrazem ve tváři Patrik.

„Vůbec nemám páru, o čem to mluvíš," odseknul podrážděně Martin. Vůbec se o to nechtěl s Patrikem bavit, ale věděl, že si jeho kamarád nedá pokoj, dokud mu to neřekne. I přes to byl rozhodnutý mu dnes nic neříct.

„Moc dobře to víš, Martine. Stejně mi to nakonec všechno řekneš, tak proč se zdržovat," ušklíbnul se Patrik, tohle většinou na jeho kamaráda zabíralo. Jako jeden z mála pokládal čas za největšího nepřítele a snažil se jím plýtvat co nejméně to jde. A přesně proto Patrik vždy spoléhal na to, že při zmínce o plýtvání časem se Martin obměkčí.