Šťastně až navěky

Kapitola 1.5

„Můžu?" překvapil Martin nečekaným zaklepáním na dveře Markétu.

Ta se ani neotočila. Dokonce neprojevila žádnou známku leknutí nebo zájmu o to, že po ní někdo něco potřebuje. Měla své práce dost. Celý její výzkumný tým měl naspěch. Hořel termín odevzdání článků do jednoho z nejprestižnějších vědeckých časopisů. Skoro každý student byl proto nyní zavřený u sebe v kanceláři a snažil se dodělat to, co po celou dobu úspěšně odkládal.

Martin proto nečekal na odpověď a vstoupil do její kanceláře. Posadil se na obvyklé místo, na kterém sedával poslední dobou tak často, že by se dalo prohlásit jako jeho druhá kancelář. Chvíli mlčky seděl a čekal, zda si jej Marka všimne nebo projeví alespoň náznak toho, že o jeho přítomnosti ví. Když se ani po deseti minutách nic nestalo, co nejhlasitěji si odkašlal, aby upozornil Markétu na jeho přítomnost. Ta s sebou nepatrně pohla. Trochu odstrčila židli od kancelářského stolu s počítačem a jemně se pootočila Martinovým směrem. A tím mu také dala najevo, že je s jeho přítomností obeznáme a poslouchá ho.

Na toto znamení Martin čekal, a proto ihned bez váhání začal mluvit: „Potřebuju, aby ses o Anetu dneska postarala ty. Je strašně šikovná, takže nepotřebuje hlídat, jen na ni nebudu mít dneska moc času, tak bych byl rád, kdyby s prosbama o pomoc chodila výjimečně k tobě."

Jako odpověď se mu dostalo jen jednoslovné mhm, které bylo doprovázeno kývnutím hlavy. A protože Martin už nechtěl zaneprázdněnou Marku déle zdržovat, i když věděl, že by Markéta zvládla revidovat článek a komunikovat zároveň, nechal ji raději dále vklidu pracovat. Sám byl taky radši, když mohl na článcích nebo svých prací k obhajobám diplomů pracovat v úplné tichosti bez přítomnosti jiných lidí. To byl ostatně jeden z důvodů, proč zůstaval s tak velkou oblibou v laboratořích dlouho do noci. Jedině tehdy se mu totiž naskytlo takového klidu, že nebylo třeba se v kanceláři zamykat, aby nebyl nikým rušen.

Když už byl ve dveřích, otočil se ještě jednou na Marku a informačně dodal: „Ale kdyby bylo opravdu potřeba, jsem u Týny v kanclu." Na tuhle větu už mu ale Marka neodpověděla, a tak mohl Martin jen hádat, zda ho vnímala a slyšela podle něj důležitou informaci či nikoli.

Než se vydal za Kristýnou do kanceláře, zamířil Martin ještě do té své. V tom všem nepořádku se snažil najít pánskou voňavku a žvýkačky. Chtěl udělat na Týnu dojem. I když nějak podvědomě tušil, že už ho udělal. Se všemi věcmi nyní chodila jen a pouze za ním. I když byl ve stejném semestru. V laboratoři patřil však k těm nejinetligentnějším, nejpracovitějším, a tím pádem k nejlepším. Možná to bylo jeho přirozeně vyšší inteligencí, možná ale také tím, že měl sklony k perfekcionismu a byl schopen nepřetržitě na něčem pracovat klidně celý den.

Po dlouhých deseti minutách věčného přehrabování se ve svých stohách zápisků a všemožných nasbíraných vědeckých listů konečně našel vytouženou voňavku. Ale žvýkačky jako by zem pohltila. Už neměl čas je hledat. Natáhl se proto pro flašku s mátovocitronovou vodou a s dojmem nahrazení funkce žvýkači se jí napil. Ještě než opustil kancelář pobral pár svých zápisků a poznatků, u kterých doufal, že by se mohli možná hodit. Z větší části je však bral proto, že ta půdobil chytřeji a nachystaněji.

Kristýna už na něj čekala. Na počítači měla pootevítané potřebné složky a dokumenty a všude na stole byly přichystané knihy a její poznámky. Působilo to velmi profesionálně a i přes velké množství rozložených papírů úhledně a uklizeně. Také si s tím dala potřebnou práci. Skoro hodinu jí trvalo, aby vše důkladně rozptostřela a naaranžovala tak, aby to působilo uklizeně a zároveň nepořádně. I ona chtěla udělat na Martina trochu dojem. Netušila však, že ten již dávno udělala.

Zastávala však teorii, že člověk si nikdy nemůže být ničím jist, a proto projistotu donesla z domu i nějaké to domácí občerstvení, které nachystala na talíř tak, aby si ho okamžitě všiml úplně každý. A Martin nebyl výjimkou. Ihned poté, co vstoupil do Týniné kanceláře ho do nosu udeřila lahodná vůně sladkých sušenek a slaných tyčinek. Krom toho i všechno vypadalo na pohled velmi lákavě. A Martin, i když na to svojí postavou vůbec nevypadal, miloval všemožné křupavé slané i sladké věci. Mohl se jimi cpát od rána do večera.

„Můžu ochutnat?" žadonil se psíma očima Martin. Už čtyři hodiny nic nejedl a do oběda bylo ještě celkem daleko.

„Samozřejmě. Vždyť jsem to taky dělala z části pro tebe," snažila se flirtovat Kristýna, která s velkým zaujetím a občasným kousnutím se do rtu pečlivě pozorovala, jak se Martin s úsměvem od ucha k uchu a tvořícími se boulemi na ušima doslova cpe občerstvením.

„Moc se ti to povedlo. Já miluju tady tyhle věci," zahuhlal s plnou pusou Martin. Vypadal trochu jako malé dítě, kterému právě maminka naservírovala na stůl jeho nejoblíbenější jídlo.

„Vážně? To jsem vůbec nevěděla," zalhala Týna. Ještě včera si totiž pečlivě od Patrika, jakožto Martinova nejlepšího kamaráda, zjišťovala, co za jídlo má Martin nejraději.

Když byl snědený skoro celý talíř, přesunul konečně Martin svoji pozornost na Kristýnu, která se ještě stále culila od ucha k uchu a měla obrovskou radost, že mu tolik chutnalo. Vypadala u toho tak roztomile. A to jenom díky ďolíčkům, které se jí objevily na obou tvářích.

Začervenala se. A podívala se Martinovi hluboko do očí. Ten její pohled opětoval. Chvíli se na sebe v tichosti dívali a přáli si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Oba se usmívali. Kristýnin úsměv z obou stran ohraničovaly ďolíčky, které ji činili ještě krásnější než byla. Každý by na ní mohl oči nechat. Martinovi tou ohromující krásou až skoro spadla brada. Měl pocit, že se dívá na stvoření, které nemohlo být výtvorem člověka. Něco tak krásně okouzlujícího snad nikdy neviděl. Sám nevěděl, jestli ho víc uhranul její krásný úsměv nebo oči, které ho hypnotizovali a zároveň uklidňovali.

To krásné ticho spojené s příjemným napětím prolomilo až otravné zavrzání staré židle, na které se Martin z nervozity vrtěl. Kristýna se lehce začala chichotat. Rozesmívalo ji vrzání židle, absurdita této situace nebo něco jiného? Na tuto otázku se Martin snažil nalézt odpověď. Co však bylo silnější než touha po nalezení příčiny Kristýnina smíchu, bylo jeho upřímné ohromení něčím tak okouzlujícím a nádherným, jako byla žena, která před ním právě seděla. Z nepozornosti mu z úst vyklouzlo slovo údivu, které nezanechalo jediný kousíček Kristýniné tváře bílé. Celá zčervenala.

Usmívala se přitom tak nevinně a přitom tolik dráždivě. Do toho všeho si ještě nervozitou začala hrát s pramínkem svých kučeravých kadeří. Martina celé její chování přivádělo do rozpaku. V myšlenkách se již utápěl v představě, že Kristýnu políbí, jenže jeho nekonečná ostýchavost a váhavost mu nedovolila nic jiného, než jen nehybně sedět a mlčky pozorovat tu překrásnou bytost, která se před ním nachází.

„Proč se na mě takhle díváš?" prořízl nekonečně dlouho trvající ticho Kristýnin zvučný sametový hlásek.

„Já...ehm...no," zakoktával se Martin. Bojoval v sobě samém mezi touhou a stydlivostí, až nakonec spanikařil. Odkašlal si a s namaskovaným klidem dopověděl: „S čímpak vlastně potřebuješ pomoct?" čímž zcela pohřbil Kristýninu, tak pracně a snaživě připravovanou, atmosféru.