Šťastně až navěky

Kapitola 1.2

Aneta seděla s hlavou opřenou o svoji levou ruku a zírala do prázdna. Neustále přemítala o včerejším dni, jež strávila skoro celý v laboratoři s Martinem, který ji neustále kontroloval a koukal pod ruce. Snažila se vzpomenout si na co nejvíce detailů. Chtěla si včerejší den pamatovat co nejpřesněji. Jediné, na co však byla schopna myslet, a co si pamatovala se stoprocentní jistotou, byly Martinovi oči. Ty jeho čokoládově hnědé oči schované za brýlemi Harryho Pottera. Ty oči, ve kterých se, jen při pomyšlení na ně, neustále utápěla. Byly to přesně ty oči, které si vždy představovala, když jí její máma čítávala pohádky. Byly to přesně ty oči, které přiřazovala svému princi, a které dělaly jinak průměrně pěkného mladíka pro Anetu neodolatelným. Aniž si to uvědomovala, čím dál víc se začínala culit. Neustále jí cukaly koutky jejích úst. Neustále jí zářily v očích jiskřičky. Zavřela oči a snažila se si vybavit ze včerejšího dne cokoli jiného, než byl Martin. V hlavě jí však neustále zněla jedna jediná věta.

„Překvapila jsi mě. Jsi šikovnější, než jsem si čekal," opakovala si v hlavě pořád a pořád dokola. Tento okamžik si pamatovala, jako kdyby se stal právě teď. Přesně si vybavovala, jak připravovala roztok na kultivaci buněk. Martin seděl hned vedle ní a neustále kontroloval telefon. Rozčilovalo ji to. Dokonce by se dalo říct, že ji to uráželo. Vůbec se jí nevěnoval a čím dál více šlo vidět, že jí pohrdá. Kdykoli Aneta něco potřebovala, musela mu to opakovat nejméně třikrát, protože jí absolutně nevěnoval pozornost. Nebo jí to tak alespoň přišlo.

Když už si na to skoro po dvou hodinách zvykla, překvapil ji Martin nenadálým zájmem. Najednou vše kontroloval a nespustil z ní oči. Věnoval jí veškerou pozornost. Před tím si Aneta myslela, že by jí to vyhovovalo mnohem víc, ve skutečnosti ji to naopak ještě více znervózňovalo. Věděla, že ať udělá jakoukoli sebemenší chybu, Martin to uvidí a bude ji mít za ještě více neschopného člověka, čímž pádem bude její přítomností a povinností dohlížet na ni jistě ještě více otráven.

Najednou se Anetě začaly klepat ruce. Na začátku dne jí trvalo hodit se do klidu nejméně půl hodiny, během které zvládla vylít dvě kádinky s ethanolem. Naštěstí se nejednalo o chemicky nebezpečnou látku, avšak tím způsobila nesnesitelný zápach v malinké laboratoři, kde nyní pracovala. Martin si jejích vystresovaných rukou všimnul. Nešlo přehlédnou klepající se pipetu. Přisunul se k Anetě proto ještě o kousek blíž a zeptal se bez jakéhokoli náznaku emoce: „Jsi v pohodě?"

Aneta se na něj ani nepodívala a s lehce třepotajícím se hlasem po delší době váhavě odpověděla: „Jo jsem, jen..." nestihla ani doříct zbytek věty. Mluvila velmi pomalu, a tak Martinovi nedělalo žádný problém přerušit ji.

„Buď v klidu. Nemusíš se z ničeho stresovat," řekl velmi milým a chápajícím tónem, zatímco přátelsky chytil jednu Anetinu klepající se ruku, aby ji alespoň trochu uklidnil. Doufal, že to zabere. Viděl v ní sám sebe, když poprvé nastoupil do laboratoře na vysoké škole. Vzpomínal na to, jako by to bylo včera, když vystresovaně chaoticky pobíhal po celém oddělení a nechával za sebou neustále čím dál více narůstající nepořádek. Který teda zachovává stále, ale s tím rozdílem, že už mu za to nikdo nenadává a všichni v laboratořích vědí, že to k němu neodlučitelně patří. A Aneta mu sebe samého velmi připomínala. Sice za sebou nenechával nepořádek, ale viděl v ní něco nadějného. Cítil, že má před sebou slibnou budoucnost v kariéře vědeckého pracovníka. Viděl u ní stejný zápal pro práci, jako pozoroval před sedmi lety u sebe samého.

Aneta se okamžitě přestala klepat, neboť přešla do stavu strnulosti. Martinova reakce ji vyděsila. Ještě před chvílí o ni nejevil žádný zájem a teď se zajímá, zda je v pořádku a snaží se ji uklidnit. Netvrdila, že by se jí to nelíbilo, protože se mnohem lépe cítila v přítomnosti lidí, kterým není zcela ukradená, spíše ji to ve velké míře děsilo. Trhanými pohyby otočila hlavu a podívala se Martinovi do očí. Byly tak krásně hnědé, že okamžitě zapomněla na to, jaký na něj měla ještě před pár chvílemi vztek, protože se jí absolutně nevěnoval. Zároveň ji jeho oči uklidňovali. Pomalu se jí na tváři začal rojit upřímný úsměv.

I u Martina dokázala pozorovat nějakou emoci. Usmíval se. Bylo to za dnešní den poprvé, kdy se na ni usmál. Velmi ji to zahřálo u srdce. Najednou před sebou viděla zcela odlišného člověka, než byl dnešní znuděný chlapík z kanceláře. Martin pomalu otevíral ústa, protože se chystal něco říct a Aneta byla připravena hltat každé slovo, které ze svých úst vypustí.

Krásné ticho začaly pomalu přerušovat něčí kroky, které byly čím dál více zřetelné. Podle zvuků, který se nesl chodbou se muselo jednat o ženu, která má na sobě boty s vyšším podpatkem.

„Martine!" ozvalo se najednou velmi jemným a zároveň zvučným hlasem.

Netrvalo to ani vteřinu a Martin s sebou velmi výrazně škubnul. Následně ve tváři celý zrudnul. Byla to velmi podivná reakce. Anetě to připomínalo sebe samou v prvním ročníku na střední škole, když ji oslovil jeden kluk ze třídy, do kterého byla tehdy zamilovaná. Při pomyšlení na tuto příhodu se musela vždy alespoň trochu uchechtnout, neboť s časem zjistila, do jakého namachrovaného blbečka se to vlastně zamilovala.

Martin se otočil až při druhém zavolání jeho jména. Počínal si přitom velmi neohrabaně. Cítil se jako puberťák, který není schopný ovládat své emoce a chování. Aneta trochu vystrčila hlavu, aby se podívala na onu slečnu, která způsobila Martinovo rozčarování. Naskytnul se jí pohled na dívenku drobnější postavy, která však byla oblečena velmi extravagantně a zároveň tak běžně. Aneta záviděla lidem, kteří se mohli obléknout do kratší sukně a košile s výstřihem a zároveň nevypadat vyzývavě. Ta žena jí připadala povědomá. Neustále se na ni se soustředěným výrazem dívala a snažila přijít na to, kde ji viděla. Pak se zarazila u jejích vlasů, které byly stažené do vysokého, velmi objemného culíku, který Aneta poznala. Vybavila si dveře, kolem kterých dnes, když ji Martin vedl do kanceláře Marky, procházeli. Vzpomněla si na cedulku se jménem. Musela to být Kristýna. Kristýna Ptáčková.

Martin se okamžitě zvednul. Byl jako omámený. Bylo na ně vidět, že má Kristýnu rád. A Aneta se mu ani nedivila. Kdyby byla kluk, taky by se bez váhání zamilovala do tak krásné slečny. Zároveň na ni však žárlila. I přes to, že nevěřila na pravou lásku, k Martinovi ji něco přitahovalo. Nechtěla to přímo nazvat citem, ale bylo na něm cosi zvláštního. Něco, co z něho dělalo někoho neodolatelného. Aneta akorát nevěděla a nemohla přijít na to co. Těsně před tím, než se Martin rozešel za Kristýnou, otočil se ještě zpátky za Anetou. Ta se na něj bez projevu emoce podívala a čekala, co bude dál.

„Kdybys něco potřebovala, budu u Týny v kanceláři," poté se na chvíli odmlčel. Opět chytil Anetě jednu ruku a podíval se jí přímo do očí. S úsměvem a milým uklidňujícím hlasem upřímně dodal: „A překvapila jsi mě. Jsi šikovnější, než jsem čekal. Nemusíš se ničeho bát. Ty to zvládneš levou zadní," a následujíc Kristýnu odešel.

Aneta se stále se zavřenými oči nevědomky culila. Přehrávala si tu větu v hlavě pořád dokola a dokola. Byla v říši snů a pohádek. Když v tom ji někdo nečekaně posunul s loktem. Během vteřiny se Aneta vrátila z říše snů do reality a ničím nepodepřená hlava jí do pár vteřin spadla a narazila do lavice.

„Evo," ozval se hlasitý naštvaný mužský hlas, „Jsi ve třetím ročníku na elitním gymnáziu. Tak se podle toho chovej a nepodrážej ostatním hlavy."

Aneta se okamžitě začala smát. Chtěla se na svou spolusedící a kamarádku zlobit, ale rychlost reakce učitele a Evin vyděšený výraz jí to nedovoloval. Místo toho propadala v nekontrolovatelný smích, který ještě umocňoval strnulý posed její kamarádky.

„A ty taky Aneto. Nechápu, čemu se směješ," obořil se najednou učitel dějepisu i na Anetu. Ta během jedné vteřiny ztuhla, zpříma se posadila a snažila se zadržet nezadržitelný smích, který ji nutil kašlat.

„Co se stalo?" dloubla do Anety loktem Eva, která evidentně chtěla přesně vědět, nad čím se před chvíli tak zasnila.

„Pak ti to řeknu," špitla Aneta nazpět. Poté si znovu podložila svoji hlavu rukou. Tentokrát se však pro jistotu nahnula na druhou stranu, složila svoji hlavu do pravé ruky, kdyby náhodou napadla její kamarádku stejná pitominka jako před chvílí a culíc se se vrátila opět do říše snů.